Galina Polskich

Ruská a sovětská herečka Galina A. Polskich se narodila 27. listopadu 1939 v Moskvě. Do štěstí mladé rodiny však brzy na to zasáhl výbuch 2. světové války - otec narukoval na frontu, kde brzy padl a matka, snažící se z hubených válečných přídělů jídla nasytit hlavně dcerku, onemocněla tuberkulózou, které roku 1947 podlehla. Malá Galja pak žila nějaký čas v sirotčinci, odkud si ji vzala babička, která se kvůli tomu přestěhovala do Moskvy. Bydlely pak spolu v maličké a temné suterénní špeluňce, babička uklízela v okolních obchodech a každou kopějku střádala na Galjino vzdělání. Po základní škole se mladičká Galina rozhodla stát se herečkou - vedla ji k tomu naivní představa snadného výdělku a života, plného slávy a bohatství. Omluvou budiž, že při tom nemyslela ani tak na sebe, jako na pomoc utrápené a sedřené babičce. S vyznamenáním absolvovala proslulý VGIK (třída S. Gerasimova a T. Makarové) a ihned po jeho ukončení se stala členkou moskevského Divadla filmového herce. Na jeviště se však prakticky nedostala, neboť jí hned od začátku učarovala práce před kamerou. Poprvé se před ní mihla už jako studentka v anonymní roličce tanečnice na plese ve filmu Bílé noci (1959), hlavní zásluhu na jejím, vpravdě raketovém, startu do profese filmové herečky ale měla až role školačky Táni Sabanějové ve snímku Divoký pes dingo z roku 1962. Role byla náročná hlavně tím, že v té době už dvaadvacetiletá Galja, maminka roční holčičky, zde musela ztvárnit postavu dospívajícího děvčete - v postatě ještě děcka. Povedlo se jí to natolik, že diváci absolutně odmítali uvěřit tomu, že filmové Táně není ve skutečnosti oněch 15 let... Film sklízel značné úspěchy i v zahraničí a na jednom z mnoha filmových festivalů se díky němu Galja osobně potkala se slavným režisérem F. Fellinim. Ten byl její prací upřímně nadšen a několikát mladou umělkyni zval k účasti ve svých filmech. Bohužel marně - úředníci sovětského GOSKINA vždy rozhodli, že něco takového není v zájmu lidu a státu. Mladá herečka navíc byla opravdu značně zaneprázdněna a na nedostatek práce si nemohla stěžovat - doba podřadných roliček byla už dávno tatam a na Galinu se hrnuly jen samé hlavní role - prodavačka Aljona z filmu Chodím po Moskvě (1963), Galja z Mého života s tebou (1964) a mnohé další. Úlohu Šury ve snímku Novinář (1967), napsal Sergej Gerasimov svojí oblíbené žačce přímo " na tělo", tak byl přesvědčený o jejím talentu a zodpovědnosti. Od počátku 70. let se Galina Polskich vyprofilovala do polohy všestranné herečky, která je schopná stejně věrohodně ztvárnit roli jakéhokoliv charakteru. Ani jí se nevyhnuly postavy statečných sovětských žen - bojovnic Velké vlastenecké války: za mnohé můžeme jmenovat např. zdravotnici Galju z třídílného TV seriálu Není cesty zpátky, nebo Zinu z filmové trilogie režiséra Igora Gostěva (My se vrátíme, Fronta v týlu a V týlu nepřítele) - za tuto roli obdržela roku 1978 Státní cenu RSFSR. Na druhé straně jejího hereckého spektra pak je např. potřeštěná maminka tří dětí z filmu Avtomobil, skripka i sobaka Kljaksa (1974). Asi nemá cenu vypočítávat všechny role a postavy, které Galina Polskich za dobu své dlouhé a úspěšné kariéry ztvárnila - vždyť jich do dneška (rok 2010), bylo už přes 120 !!! Časem si Galina zahrála i v několika zahraničních filmech, spolupracovala hlavně s východoněmeckými a polskými režiséry, ale podílela se i na americkém snímku Historie Aljašky. Její repertoár se postupně měnil, ale její pověst "herečky života" zůstávala nezměněná. Roku 1979 získává Galina Polskich titul Národní umělkyně RSFSR a v roce 1999 Řád za zásluhy IV. stupně. Ani jí se však nevyhnula krize, postihující na přelomu století ruský filmový průmysl, kdy se nové filmy téměř netočily. Právě v té době se Galina vrátila na divadelní prkna a dokázala tím, že na takový "debut" není nikdy pozdě. Postupně se však situace stabilizovala a začaly chodit nové nabídky z filmového prostředí. Velkou vzpruhou pro ni byly hlavně role v televizních seriálech, jako např. komediální Klubničce (1997) anebo válečně-milostném dramatu Granica. Tajožnyj roman (2000). Ani v současnosti však tato skvělá umělkyně nezahálí a na její konto přibývají každý rok minimálně 1- 2 nové filmy. V jednom z těch posledních - Šepotu oranžových mraků (2010), hraje moudrou a životem zkušenou maminku slepnoucího sportovního střelce. Role je to jistě pravdivá, vždyť ani herečka sama neměla snadný a jednoduchý život - po chudém dětství se zdálo, že se na usmívá štěstí: to když se ještě na škole zamilovala do spolužáka, nadějného režiséra Faiga Hasanova. Brzy po svatbě se mladému páru narodila dcerka a život se zdál být podobný romantické pohádce... Ta však netrvala věčně, vlastně jen velmi krátce - po několika letech Faig zemřel při autonehodě. Za necelé dva týdny nato skonala i Galjina milovaná babička. O něco později uzavřela herečka nový sňatek a jejím mužem se stal Alexander Surin, syn tehdejšího ředitele MOSFILMU. Manželství ale nebylo příliš šťastné a trvalo jen krátce. Narodila se z něj druhá hereččina dcera, a tak po rozvodu zůstala Galina sama s dvěma dětmi. Aby je náležitě zabezpečila, musela hodně pracovat - a protože jí neměl holčičky kdo hlídat, brala je všude s sebou. To mělo za následek značné citové pouto mezi nimi, ale také značnou žárlivost dětí na Galjiny případné další životní partnery. Do jiného manželství už tedy nikdy nevstoupila a svůj soukromý život plně věnovala výchově dcer a také své velké lásce - zahradničení. Tato vášeň ji neopustla ani dnes, kdy ve svém, poměrně vyšším věku, osamoceně žije v pohodlném venkovním domku na okraji města, utopeném ze všech stran v zeleni. Ráda si projde obchody s oblečením, porelaxuje v lázních...a přitom se těší na nové role.