Abel Gance

Abel Gance přes určité výkyvy ve své tvorbě patří dnes k nejvýznamnějším tvůrcům francouzského filmu a zvláště svým němým filmem NAPOLEON (1927) se zlatým písmem nesmazatelně zapsal i do dějin světové kinematografie. Jeho otec Abel Flamant byl židovského původu a působil jako lékař, matka Françoise Péréthon pocházela z prostých poměrů. Abel Gance se narodil jako nemanželský syn a vyrůstal s matčiným příjmením. Původně žil u prarodičů v Commentry, v osmi letech jej znovu k sobě vzala matka, provdaná tehdy za Adolphe Gance, jehož jméno pak přijal i Abel. Školu opustil ve čtrnácti letech a nadále se vzdělával jako samouk, jeho láskou se staly literatura, divadlo a historie. Živit se začal jako úředník v advokátní kanceláři, múzy jej ale povolaly k herectví a v roce 1907 získal angažmá v divadle Théâtre du Parc v Bruselu. Ganceovo bruselské angažmá netrvalo dlouho, ale význam pro něj mělo navázání přátelství s hercem Victorem Francenem, s nímž později spolupracoval. Kolem roku 1908 se Abel Gance vrátil do Paříže a začal psát filmové scénáře, jeho první práce realizoval režisér Léonce Perret, nedlouho poté Gance režíroval i svůj první vlastní film LA DIGUE (1910). Neúnavně pak pracoval i v následujících letech, ale pozoruhodné je, že v této době vnímal film jako infantilní a málo inteligentní zábavu, v níž shledával pouze zdroj obživy. Jeho pokusy prosadit se i v divadle ztroskotaly na tom, že již tenkrát inklinoval k velikášským projektům a jeho pětihodinová divadelní hra Victoire de Samothrace byla odmítnuta. Mezitím točil filmy různých žánrů a ve spolupráci s kameramanem Léonce-Henri Burelem začal experimentovat se světlem, nevšedními záběry, zajímavá byla i jeho práce se střihem. Kvůli tuberkulóze nemohl Abel Gance původně vstoupit do armády, až v závěru první světové války byl povolán kvůli nedostatku personálních rezerv. Válečné události jej hluboce zasáhly a pod jejich vlivem pak natočil svůj první mezinárodně úspěšný film ŽALUJI (J'accuse, 1919). Zatímco se pak v jižní Francii zotavoval ze španělské chřipky, připravoval Gance svůj další umělecky významný počin, KOLA ŽIVOTA (La roue, 1922). Jednu z hlavních rolí v tomto příběhu železničního inženýra ztvárnil Ganceův častější spolupracovník Sévérin-Mars (1873-1921), který se však nedožil premiéry. V KOLECH ŽIVOTA Gance znovu uplatňoval revoluční postupy v práci s kamerou, střihem a rychlým střídáním scén. Pod vlivem vzorů ze zahraničí směřoval Abel Gance po celá dvacátá léta ke svému životnímu dílu, velkolepé epopeji NAPOLEON (Napoléon, 1927). Jeho ambicí bylo vytvořit velkorysý a vlastenecky motivovaný film o jedné z největších postav francouzských dějin, přičemž prvotním problémem bylo pochopitelně sehnat dostatek finančních prostředků, což nakonec trvalo tři roky. Kromě francouzských producentů režisér obdržel štědré donace od bohatých podnikatelů ze zahraničí. Abel Gance byl však extravagantním umělcem a ekonomická stránka vzniku filmu jej příliš nezajímala. To také vedlo k tomu, že své mecenáše prakticky zruinoval a film NAPOLEON zůstal jen v torzu (končí v roce 1796, tedy v podstatě v počátku prvních Napoleonových úspěchů). Točilo se v letech 1925-1926, exteriérové scény byly pořízeny v klíčových místech Napoleonova života jako v Brienne, kde studoval, nebo v Toulonu, kde slavil první vojevůdcovský triumf. Tisícům herců a komparzistů vévodil Albert Dieudonné (1889-1976) v hlavní roli, který se díky fyzické podobě k postavě slavného vojevůdce ještě několikrát před kamerou vrátil. Finanční náklady se navyšovaly také díky řadě inovačních technických nápadů, které Abel Gance stále zdokonaloval. Odborná literatura dodnes zdůrazňuje jeho novátorské užití principu tzv. odpoutané kamery, který vedl k větší dynamice děje. I když NAPOLEON zůstal jen torzem, původní verze trvala přes sedm hodin, pro pařížskou premiéru byla ale sestříhána na délku tří a půl hodin. V některých jiných zemích byl však film uveden ve větším rozsahu. Všechny ostatní Ganceho filmy zůstávají zcela v NAPOLEONOVĚ stínu, nicméně i ve zvukové éře vytvořil několik dalších pozoruhodných děl. Prvním zvukovým filmem byl KONEC SVĚTA (La fin du monde, 1931), v němž hrál hlavní roli. Zmínku zasluhují především další velkorysé projekty, jako například adaptace slavné literární předlohy DÁMA S KAMÉLIEMI (La dame aux camélias, 1934), pod níž byl podepsán jako režisér, scénárista i producent. Za tento film byl na festivalu v Benátkách nominován na Mussoliniho pohár. Další klasická předloha inspirovala Ganceho k natočení LUKRÉCIE BORGIA (Lucrece Borgia, 1935), která ve své době vzbudila pozornost především obnaženými půvaby slavné herečky Edwige Feuillere. V průběhu třicátých let se Abel Gance vrátil i ke dvěma svým stěžejním dílům a ve zvukových verzích natočily filmy NAPOLEON (Napoléon, 1935) a ŽALUJI (J'accuse, 1937). Z dobového průměru pak vyniká ještě další kostýmní film BEETHOVENOVA VELKÁ LÁSKA (Un grand amour de Beethoven, 1936). V prologu ke svému poslednímu filmu natočeném před okupací Francie vyslovil Abel Gance veřejnou podporu kolaboračnímu režimu maršála Pétaina, nakonec ale sám musel ze země uprchnout kvůli židovskému původu svého otce. Před odchodem z Francie realizoval film KAPITÁN FRACASSE (Le capitaine Fracasse, 1943), který je však dnes zapomenutý díky pozdější slavné verzi s Jeanem Maraisem. Do Francie se Abel Gance vrátil až v říjnu 1945, se svými dalšími chystanými projekty však znovu narážel na finanční problémy. Prosadil se až svým prvním barevným filmem, VĚŽ NESLESKÁ (La tour de Nesle, 1954), který mu znovu vynesl pozornost kritiky i diváků. K postavě slavného vojevůdce se pak vrátil s filmem Austerlitz, který byl u nás uveden pod názvem NAPOLEON (1960). Posledním Ganceho filmem byla historická komedie CYRANO A D'ARTAGNAN (Cyrano et d'Artagnan, 1964), která pracovala se zajímavou fikcí setkání dvou slavných literárních hrdinů. I tento film znovu kvůli nedostatku financí zůstal jen torzem původního projektu. V šedesátých letech pak Abel Gance jako režisér i scénárista pracoval pro televizi. V roce 1981 byl Gance odměněn čestným Cézarem za celoživotní dílo, podobnou poctu mu o rok později vyjádřila Britská filmová a televizní akademie (BAFTA), když se stal její čestným členem. Abel Gance zemřel v Paříži 10. listopadu 1981 ve věku 92 let. Byl třikrát ženatý; poprvé spojil svůj život v roce 1912 s herečkou Mathilde Thizeau, která hrála v jeho prvních filmech, podruhé se oženil v roce 1922 s Marguerite Danis. Jeho třetí manželkou byla Marie-Odette Vérité, známá též jako Sylvie Gance, s níž žil až do její smrti v roce 1978.