Kindži Fukasaku

Kinji Fukasaku se narodil 3. července 1930 ve městě Tichigi (dle některých pramenů 20. 7. 1930 v Mitu) v Japonsku. Jako dospívající chlapec prožil druhou světovou válku v továrně na výrobu munice. S blížícím se koncem války přicházelo každodenní bombardování tohoto strategického místa. Stálá přítomnost nebezpečí a smrti měla později vliv na jeho filmovou tvorbu. Po válce se přihlásil na univerzitu v Tokiu, kde mezi léty 1949-1953 studoval filmový obor. Již během studují navázal spolupráci se společností Toei. Zpočátku se podílel především na psaní scénářů, a do různých médií psal i filmové kritiky. Během studií se i oženil, se svou manželkou, Sanae Nakahara, žil až do své smrti. V roce 1961 mu byla svěřena společností Toei první samostatná režie. Natáčení válečných filmů bylo Američany, kteří po válce dočasně spravovali Japonsko, zakázáno, z tohoto důvodu se v této době točily převážně filmy historického žánru a filmy se samurajskou tématikou. Fukasaku se však věnoval drsným příběhům ze současnosti, o čemž svědčí i jeho režijní debut, dvoudílný snímek Furaibo tantei:Akai Tani no sangeki (Toulavý detektiv:Tragédie v červeném údolí, 1961) a Furaibontantei:Misaki o wataru kuroi kaze (Toulavý detektiv:Černý vítr se přenesl přes mys, 1961). Téma z prostředí japonské Yakuzy, jenž sloužilo hlavně ke kritickému pohledu na společnost, využíval i ve svých dalších filmech, Hokori takasi chosen (Výzva, 1962) zabývající se nezákonným obchodem se zbraněmi, Okami to buta to ningen (Vlk, vepř a člověk, 1964), propletený příběh tří bratrů, jenž každý z nich je členem jiného gangu,řešící rozpor mezi rodinnou vazbou a loajalitou k mafii, Kurotagate (Černá ještěrka, 1968) život zločince páchající své v převlečení za ženu. V první dekádě tvorby se jeho hlavní hrdinové vyznačovali, ač zločinci, morální autoritou a smyslem pro čest. Tento jeho přístup se změnil až v roce 1971 ve filmu Bakuto gaijin butai (Skupina cizích gangsterů, Pochopení pro smolaře, 1971), kde byli lidé, stojící na špatné straně zákona, zobrazeni pravdivě a bez zbytečných příkras a odhaleny pravé pohnutky jejich činů. Do mezinárodního povědomí se dostal jako spolurežisér válečného filmu Tora!Tora!Tora! (1970) ve své podstatě rekonstrukce japonského leteckého útoku na americký vojenský přístav Pearl Harbor. Svůj postoj k válce vyjádřil i ve filmu Gunki hatameku moto ni (Pod vlajkou vycházejícího slunce, 1972) příběh vdovy pátrající po skutečné příčině manželovi smrti, údajně, na frontě, popraveného za zbabělost. Ke krimi žánru se vrátil osmidílným cyklem o gangsterech točených v rozmezí let 1973-1975 a uváděných po názvem Jingi naki tatakai (Bitvy bez cti a lidskosti, 1973-1975), tato série představuje poválečné „postkatastrofické“ Japonsko, ve kterém se lidé vraždí pod jakoukoliv malichernou záminkou a zločinnost dorůstá obludných rozměrů. Tato série se stala významným mezníkem jeho kariéry, ohromný divácký a komerčních úspěch těchto osmi filmů ho vynáší na výsluní japonských filmových tvůrců. Úspěchu využívá k natočení několika dalších filmů s kriminálního prostředí, ve kterých je kladen důraz na zobrazení násilí, Kenkei tai soshiki boryoku (Poldové a zloději, 1975), Yakuza no hakaba: Kuchinashi no hana (Hrobka gangsterů, 1976) a několik dalších. Volným pokračováním „bitev“ v roce 1976 (další tři pokračování) a několika kriminálními snímky y roku 1977 se rozloučil s gangsterskou tematikou. V následujících letech vystřídal několik žánrů. Několika filmy věnoval, nejenom v Japonsku populárním, samurajským příběhům, např. Yagyu Ichizoku no inbo (Intrika rodu Jaglu/Shogunův návrat, 1977) s hvězdným hercem Toshiro Mifunem, Ako-jo danzetsu, (Pád hradu Ako/ Vyhlazení klanu Ako, 1978). Příběhem o boji lidí proti mimozemšťanům zabrousil filmem Uchu kara no meseji (Vzkaz z vesmíru, 1977) i do sci.fi žánru. V Japonsko-Kanadské koprodukci natočil postkatastrofický snímek Virus (Virus, 1980). Zkusil režírovat i takové žánry jako drama či muzikál. Filmová adaptace divadelní hry režiséra Kinjiho Fukasaky od Koheie Cuky Kamata koshinkyoku (Pochodová píseň z Kamaty/ Neznámý bojovník, 1982) byla, na vyhlášení japonských filmových cen, oceněna nejen za režii, ale i za scénář (Kohei Cuka), hudbu (Masato Kai) a za své výkony si ceny odnesli i herci Keiko Matsuzaka (za ženskou roli) a Mitsuru Hirata (za mužskou roli). V devadesátých létech se vrátil ke kriminálnímu žánru filmem Itsuka Jirajirasuruhi (Dvojitý kříž, 1992). V roce 1999 zrealizoval ve filmu Omocha (The Geisha house/ Gejšin dům) vlastní scénář, o životě gejš a jejich údělu. Ke konci své kariéry vzbudil rozruch a kritiku za akční drama Batoru rowaiaru (Battle Royal, 2000). Posláním nejhorší deváté třídy z celého Japonska na ostrov, kde ze žáků může přežít jen jeden, se snaží vláda řešit vzrůstající kriminalitu mládeže a přelidnění země. Ve skutečnosti je však tato hra jen jedna z dalších, poněkud brutálnějších, reality show pro pobavení televizních diváku. Dokončení a premiéry navazujícího filmu Batoru rowaiaru II (Battle Royal II-Requiem, 2003)-již pojednávající o vzpouře mládeže proti útlaku, se Kenji Fukasaku nedožil, zemřel 12. ledna 2003 v Tokijské nemocnici na následky rakoviny. Film dokončil jeho syn Kenta Fukasaku. I když se Kenji Fukasaku nestal celosvětově známým a uznávaným režisérem jako někteří japonští režiséři (Akira Kurosawa, Shohei Imamura), v Japonsku a ve východoasijské oblasti se stal komerčně nejúspěšnějším japonským režisérem. O jeho postavení v japonském filmovém průmyslu vypovídá i jeho zvolení do čela sdružení japonských režisérů (1996). Za celoživotní dílo byl japonskou vládou oceněn Medailí s Karmínovou Stuhou.