Thomas Mann

Mann Thomas (06.06.1875 - 12.08.1955) Thomas Mann se narodil 6. června roku 1875 v Lübecku a zemřel 12. srpna 1955 v Curychu. Byl to německý prozaik a esejista. Pocházel z patricijské obchodní hansovní rodiny, matka s kreolskou krví, hudebně nadaná, z Brazílie. Byl bratrem Heinricha Manna a otcem Klause a Golo Manna. Po smrti otce a rozpadu firmy přesídlil roku 1893 do Mnichova, krátce byl volontérem pojišťovací společnosti. Byl redaktorem časopisu Simplicissimus, poslouchal přednášky na vysoké škole. V letech 1895-1898 byl v Itálii s bratrem Heinrichem. Roku 1905 se oženil s Katjou Pringsheimovou, dcerou mnichovského vědce. Měli 6 dětí. Pobýval v Oberammergau, Töizu, od roku 1912 v Davidu. A v letech 1914-1933 pobýval opět v Mnichově. Roku 1933 se vrátil z přednáškové cesty a emigroval přes Holandsko, Belgii, Francii do Švýcar a usadil se v Küsnachtu. Roku 1936 byl zbaven německého občanství a přijal české občanství s domovským právem ve východočeském městečku Proseč. Roku 1938 emigroval do USA a roku 1944 přijal tamní občanství. Přednášel na amerických univerzitách, pečoval o evropské uprchlíky. Usadil se v Kalifornii. Po válce cestoval čtyřikrát po Evropě, roku 1952 se usadil znovu ve švýcarském Kilchbergu. Byl poctěn řadou čestných doktorátů a vyznamenání, roku 1929 Nobelovou cenou za literaturu. Na častých přednáškových cestách předčítal ze svých děl. Mannovu proslulost založil autobiografický společenský román Buddenbrookovi o postupném úpadku čtyř generací zdatných měšťanů, v němž dekadence znamená zároveň příklon k odlišnosti, nenormálnosti a k umění; je tu ztvárněno hlavní téma celé Mannovy tvorby, protiklad umění - život, umělec - všední, zdravý občan, v němž Mann hájí průhlednou všednost každodennosti proti nepřátelské oblasti chorobnosti, osamocenosti a výjimečnosti; sám touží po první sféře, druhá ho však drží ve svém zajetí. To se opakuje v řadě jeho impresivních psychologických novel. Za světové války došlo k roztržce s bratrem Heinrichem, který důsledně hájil pokrokové pozice v politickém vývoji společnosti, kdežto Thomas se ve svých esejích Úvahy nepolitického člověka zastával prušáctví a německého nacionalismu. Později doznal svůj omyl a přiklonil se k demokracii a humanismu. To se promítlo do dalšího společenského kritického románu Kouzelný vrch ze švýcarského plicního sanatoria, v němž se prosazuje fascinace smrtí, temná sféra wagnerovské hudebnosti jako v novele Tristan; v souboji demokracie a fašismu varoval před nástupem politického barbarství a svou výstrahu ještě zdůraznil v novele Mario a kouzelník, která je obrazem davové psychózy, vyvolané demagogickým kejklířem. Léta pracoval na románu tetralogií Josef a bratří jeho, kde symbolicky humanizoval biblický mýtus a v optimistické ironii dospěl ke smíření hrdiny - umělce se společností. Z USA se pravidelně rozhlasem obracel do Německa proti hitlerismu a jeho plánům světovlády v řečích Němečtí posluchači! V téže době psal svůj vrcholný román Doktor Faustus - život německého hudebního skladatele Adriana Leverkúhna vyprávěný jeho přítelem, osobní zpověď v širokém rámci německého osudu 1. poloviny 20. století, průsečík dějin a individuálního životního poslání umělce, o jehož vzniku referoval podle deníkových záznamů v Vznik Doktora Fausta/Jak jsem psal Doktora Fausta. Autobiografické zážitky prolíná osud Nietzschův i jednotlivé rysy ze života starších i současných komponistů, do všeho se promítá politické dění tak, aby vznikl román epochy a její kultury v radikální vyznání Mannově. Po tomto dovršení svého díla se Mann vrátil ke starému projektu z roku 1906 a napsal 1. díl pikareskního románu Zpověď hochštaplera Felixe Krulla, v němž řešil formou humorové parodie opět vztah umělce k měšťanskému životu. Vrcholně kultivovaný, senzitivní jazyk celého Mannova díla se vrací symbolickými "leitmotivy" ke zrodu jednotlivých témat, často se uchyluje k ironii a rozšiřuje možnosti moderního psychologického realistického románu především o ztvárnění dekadentních charakterů - osamělých umělců - s romantickou touhou po smrti. V jeho dílech lze stopovat prožitky pesimismu Schopenhauerova, Nietzscheho, Wagnerovy hudby, které pak ustupují příklonu k realistickému humanismu Goethovu a L.N.Tolstého. Jeho díla byla hojně filmována.