Smrt v Benátkách

Ačkoliv, přímou… Visconti nikdy své literární předlohy neilustroval, vždy se pokoušel o jejich výraznou interpretaci. A tak se při práci na scénáři nechal ovlivnit jiným Mannovým románem, Doktorem Faustem, aby pak v kolizi s jeho námětem nabídl divákovi mytizující podobenství o sváru mezi krásou a formální dokonalostí na jedné straně a s duchovnem a mravní hloubkou na straně druhé. Ze spisovatele Aschenbacha se ve filmu stává Aschenbach - hudební skladatel. Viscontiho k takové transpozici vedly dvě věci: jednak hledisko praktické - protože skladatel a jeho tvůrčí proces se ve filmu zobrazuje mnohem lépe, jednak zřetelná vnějšková podobnost původní literární postavy s Gustavem Mahlerem, kterou ostatně přiznával i sám Mann (Mahler umírá ve vídeňském sanatoriu ve stejné době, kdy Mann na své novele pracoval). A tak se v secesních Benátkách objevuje stárnoucí komponista (Dirk Bogarde), aby se zotavil z následků srdečního záchvatu. Namísto uzdravení na něj zde ale čeká všudypřítomná smrt, jejímž symbolickým poslem je ostatně i krásný, androgynní mladík Tadzio, ke kterému vzplane platonickou láskou. Benátky jsou vyobrazeny jako jednoznačný symbol blížící se apokalypsy - město v nebezpečí smrtící epidemie cholery předstírá, že se nic neděje, tak jako celá Evropa počátků dvacátého věku. Viscontiho film můžeme číst jako fascinující mýtus organicky přesunutý do nové, šílené moderní doby (podobně jako třeba Joyceova Odyssea), podávaný s důrazem na harmonii mezi vizuálním pojetím Pasqualina De Santise s Mahlerovou hudbou, konkrétně jeho slavným Adagiettem z 5. symfonie a čtvrté části 3. symfonie, Misterioso - Co mi vypráví noc. Na jedné pláži se nám potkává Sokrates s Nietzschem a Schoppenhauerem, u klavíru na sebe křičí Mahler a Schönberg a nehraje se o nic menšího než o úplné porozumění základním protikladům, z nichž ten nejtěžší je pro Viscontiho i Manna umění v opozici k životní realitě. Aleš Říman Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016