Yvonne de Bray

Francouzská herečka Yvonne de Bray nacházela uplatnění především na divadelních jevištích, a i když se ve filmu objevila již v němé éře, více příležitostí před kamerou dostala až ve vyšším věku. Narodila se v Paříži jako Yvonne Laurence de Bray a s divadlem začínala již koncem 19. století, hrála po boku slavných hereček Réjane nebo Sarah Bernhardt. Její začátky jsou spojeny se scénami Théâtre du Vaudeville nebo Théâtre Antoine, již v roce 1909 stála poprvé i před filmovou kamerou (LES FIANCÉES DE MISS MAGUY, 1909). Vývoj její divadelní kariéry zásadním způsobem ovlivnil významný dramatik Henry Bataille (1872-1922), za nějž se provdala. Od roku 1912 hrála převážně hlavní role v manželových hrách, vystupovala opět v Théâtre du Vaudeville, ale také na dalších pařížských scénách. Manželský pár, v němž on byl ceněným autorem divadelních her a ona uznávanou herečkou, patřil k vyhledávané umělecké smetánce. Yvonne de Bray hrála ale samozřejmě také v díle dalších dramatiků, jako byli Tristan Bernard nebo osvědčený autor frašek Georges Feydeau. Henry Bataille zemřel náhle v roce 1922 v nedožitých padesáti letech a Yvonne de Bray tehdy na delší dobu odešla do soukromí. K návratu na jeviště ji až koncem třicátých let přemluvil slavný Jean Cocteau, který pro ni napsal roli ve hře Hrozní rodiče. Yvonne de Bray se však ze zdravotních důvodů nového účinkování v divadle vzdala, nakonec ale v roce 1940 hrála ve hře Les monstres sacrés, opět z Cocteauovy tvorby. Podle Cocteauova scénáře byl za války natočen film VĚČNÝ NÁVRAT (L’éternel retour, 1943), v němž se po boku Jeana Maraise objevila po delší době před kamerou. I její další spolupráce s filmem se odvíjela od přátelství s Jeanem Cocteau; v jeho režii a opět s Jeanem Maraisem hrála ve filmu DVOJHLAVÝ OREL (L’aigle a deux tete, 1947), původně plánovanou roli matky ve hře Hrozní rodiče si nakonec zahrála ve stejnojmenném filmu (HROZNÍ RODIČE – Les parents terribles, 1948). Ke spolupráci ji zvali i další filmoví režiséři, připomeňme například feministickou filmařku Jacqueline Audry (GIGI, 1949; OLIVIA, 1951) nebo komerčně úspěšného tvůrce Richarda Pottiera, který ji obsadil do menší role vévodkyně v divácky vděčné historické komedii ROZKOŠNÁ CAROLINE (Caroline chérie, 1950). Znovu se také setkala s Jeanem Maraisem ve filmu KOŽENÁ MASKA (Nez de cuir, 1952). Mihla se i ve slavném justičním dramatu André Cayatta VŠICHNI JSME VRAHOVÉ (Nous de sommes tous assassins, 1952), naposledy se objevila v epizodní úloze cestující ve filmu KDYŽ BUDETE ČÍST TEN DOPIS (Quand tu liras cette lettre, 1953) z dílny začínajícího J. P. Melvilla. Tehdy také naposledy stála na jevišti, v režii J. L. Barraulta hrála v Giraudouxově hře Pour Lucrece (1953, Théâtre Marigny). Yvonne de Bray zemřela ve svém pařížském bytě následkem infarktu 1. února 1954 ve věku 66 let. Pohřbena je na slavném pařížském hřbitově Pere Lachaise.