Franco Interlenghi

V přízni ženské části publika byl Franco Interlenghi svého času zdatným rivalem Marcella Mastroianniho, nedosáhl ale jeho mezinárodního věhlasu. Interlenghi sice točil i mimo Itálii a objevil se v řadě zásadních filmů různé provenience, svou slávu si ale odbýval jen na domácí italské půdě. Hned jeho první role mu nicméně zajistila mezinárodní pozornost – do světa filmu jej velmi slibným způsobem uvedl Vittorio de Sica a v jeho slavném neorealistickém filmu DĚTI ULICE (Sciuscia, 1946) podal patnáctiletý Interlenghi přesvědčivý herecký výkon. K další práci pro film se Interlenghi dostal po třech letech, kdy si v historickém velkofilmu FABIOLA (1949) vyzkoušel kooperaci s francouzskými herci. Následně hrál v komedii SRPNOVÁ NEDĚLE (Domenica d´agosto, 1950), která zaujala porotu na mezinárodním festivalu v Locarnu, a objevil se také v populární komedii DON CAMILLO (Le petit monde de Don Camillo, 1951). Mezitím začal hrát i divadlo, na scéně římského divadla Teatro Eliseo zaujal například v shakespearovském repertoáru, v režii Luchina Viscontiho hrál také ve hře Smrt obchodního cestujícího. Padesátá léta byla pro Interlenghiho ve znamení hlavních rolí a spolupráce s nejvýznamnějšími italskými režiséry (Fellini, Antonioni, Bolognini). Slavný Felliniho film DARMOŠLAPOVÉ (I vitelloni, 1953) měl pro něj význam i v osobní rovině – při tomto natáčení se seznámil se stejně starou herečkou Antonellou Lualdi (*1931), která se pak krátce nato stala jeho manželkou. Ústřední pár pak spolu vytvořili ve filmu ZAMILOVANÍ (Gli innamorati, 1955) režiséra Maura Bologniniho, s Antonellou i svým pomyslným sokem Mastroiannim se poté setkal ve filmu OTCOVÉ A SYNOVÉ (Padri e figli, 1957). Mezitím pracoval i pro hollywoodskou produkci (BOSONOHÁ KOMTESA – The Barefoot Contessa, 1954; SBOHEM, ARMÁDO – A Farewell to Arms, 1957). Koncem padesátých se objevil v několika francouzských filmech, v Itálii dostal nové příležitosti v historických titulech (GARIBALDI – Viva l´Italia, 1961), pak se ale na delší dobu pro svět filmových kamer odmlčel a věnoval se hlavně divadlu, hrál například v Miláně. Zatímco v padesátých letech natočil Interlenghi bezmála čtyřicet filmů, v následujících dvaceti letech se objevil jen v menších rolích v šesti filmech, znovu například s Antonellou Lualdi (TRAJÁNŮV SLOUP – Columna, 1968). Později začal spolupracovat s televizí, kde našel uplatnění v několika televizních seriálech. Z jeho pozdější filmografie připomeňme mafiánský příběh IL CAMORRISTA (1986) nebo koprodukční zpracování Molierovy hry LAKOMEC (L´avare, 1992), opět točil také ve Francii (KRÁL PAŘÍŽE – Le roi de Paris, 1994). Více se ale znovu uplatňoval v televizi, kde dostal možnost zahrát si ve filmech čerpajících z nedávné i starší historie. Před filmovou kamerou stál zatím naposledy v úloze otce jednoho z mladých hrdinů v titulu LA BELLA SOCIETA (2010). Jeho manželku zde hrála opět po dlouhé době Antonella Lualdi. Jejich soukromý vztah se v posledních letech výrazně zlepšil a do médií pronikla informace, že zvažují obnovení manželství, které v roce 1972 skončilo rozchodem. Mají spolu dvě dcery, Stellu a Antonellu, obě herečky. Zvláště mladší z nich, Antonella Interlenghi (*1960) se v osmdesátých letech prosadila jako výrazná tvář nové herecké generace.