Nando Bruno

Nando Bruno byl mistrem vedlejších rolí, film si jej sice všiml až ve zralém věku, pak ale svou dobráckou obtloustlou tváří obohatil desítky titulů poválečné italské kinematografie. Nando, vlastním jménem Ferdinando, pocházel z Říma a od mládí působil na jevištích různých varieté a kabaretů. Pro film jej obsadil až Mario Mattoli, který mu svěřil menší roli v komedii ZPŮSOBILA TO JEDNA ŽENA (L´ha fatto una signora, 1938). Do konce války se pak objevil jen v několika filmech, převážně v žánru nenáročných společenských komedií. Ke změně v Brunově angažmá pro film došlo po roce 1945, kdy se stal jednou z oblíbených tváří tvůrců italského neorealismu a s vedlejšími postavami bodrých Římanů začal zaplňovat několik snímků ročně. Kromě zavedených filmařů jako byl již zmíněný Mario Mattoli (ŽIVOT ZAČÍNÁ ZNOVU – La vita ricomincia, 1945) jej začali vyhledávat režiséři později slavných jmen, Roberto Rossellini (ŘÍM, OTEVŘENÉ MĚSTO – Roma citta aperta, 1946) nebo Renato Castellani (MŮJ SYN PROFESOR – Mio figlio professore, 1946). Dvakrát točil také s Luigi Zampou, v jeho úspěšném a kritiky ceněném filmu POSLANKYNĚ ANGELINA (L´onorevole Angelina, 1947) vytvořil manželský pár s Annou Magnani. Úspěšně se rozvíjející kariéru u filmu po druhé světové válce stvrdil Nando Bruno filmem ZLOČIN GIOVANNIHO EPISCOPA (Il delitto di Giovanni Episcopo, 1947), který mu vynesl prestižní ocenění udělované Italským syndikátem filmových novinářů, Stříbrnou stuhu za nejlepší výkon ve vedlejší roli. O rok později se pak objevil ve slavném filmu Vittoria de Sicy ZLODĚJI KOL (Ladri di biciclette, 1948). V padesátých letech točil Nando Bruno několik filmů ročně, epizodní výstupy střídal se středně velkými rolemi, jimiž zdatně sekundoval nastupující mladé herecké generaci. Většinou šlo o příběhy ze současného Říma, které se více či méně zdařile blížily italskému neorealismu, jen zřídka se objevil v jiných žánrech, například dobrodružném (MEČ – A fil di spada, 1952; DVĚ NOCI S KLEOPATROU – Due notti con Cleopatra, 1953). Nando Brunovi nejlépe vyhovoval komediální žánr, připomeňme alespoň filmy jako DOBRÝ DEN, SLONE (Buongiorno elefante, 1952) s Vittoriem de Sicou nebo snímky s vycházejícími ženskými hvězdami jako byla Gina Lollobrigida (NEVĚSTA NEMŮŽE ČEKAT – La sposa non puo attendere, 1949) nebo Claudia Cardinale (TŘI CIZINKY V ŘÍMĚ – Tre straniere a Roma, 1958). Závěr herecké dráhy Nando Bruna lemuje několik filmů vzniklých v koprodukci s Francií, i naši diváci se s ním mohou seznámit v komedii FILUTOVÉ (Fripouillard et Cie, 1959), vydaném u nás na DVD. Naposledy se Nando Bruno objevil ve francouzském filmu JAKÁ SLAST ŽÍT (Quelle joie de vivre, 1961) s Alainem Delonem v hlavní roli. Nando Bruno zemřel v Římě 11. dubna 1963 ve věku 67 let.