Carmine Gallone

Italský režisér Carmine Gallone točil filmy bezmála půl století a stihl jich realizovat přes 120. Na tomto vysokém počtu má značný podíl tvorba krátkých snímků z doby němé éry, stejně plodný ale zůstával až do konce své kariéry počátkem šedesátých let. Jeho tvorba byla žánrově nevyhraněná a umělecky jen zřídka hodnotná, přesto mu patří významné místo v dějinách nejen italské kinematografie. Carmine Gallone se narodil jako Carmelo Camillo Gallone v přímořském městě Taggia nedaleko francouzských hranic, z Francie ostatně pocházela jeho matka. Vyrůstal v Neapoli a již od patnácti let se věnoval psaní dramat, v roce 1912 přesídlil do Říma a jako dramatik pracoval pro divadlo Teatro Argento. Nedlouho nato byl angažován jako režisér filmovou společností Cines a v roce 1913 natočil svůj první film CYRANŮV POLIBEK (Il bacio di Cirano, 1913). U filmu našel také životní partnerku a jeho manželkou se stala polská herečka působící v Itálii Stanislawa Winawerówna (1880-1957), od té doby známá jako Soava Gallone. Soava Gallone se pak stala hvězdou většiny manželových filmů z doby němé éry, z počátků jejich společné práce vynikl film AVATAR (1915), velký úspěch u odborníků zaznamenal později snímek VYKOUPENÍ (Redenzione, 1919). Kromě Soavy Gallone zajišťovala úspěch prvním Gallonovým filmům také další tehdejší hvězda Lyda Borelli (NAHÁ ŽENA – La donna nuda, 1914; PŘÍZRAK – Malombra, 1916). Z další Gallonovy tvorby z doby němé éry vyniká historický velkofilm POSLEDNÍ DNOVÉ POMPEJÍ (Gli ultimi giorni di Pompei, 1926). V polovině dvacátých let dolehla na italskou kinematografii krize, což řadu filmařů přimělo k odchodu za hranice. Učinil tak i Carmine Gallone, který deset let působil v řadě zemí, točil v Německu (ZEMĚ BEZ ŽEN – Das Land ohne Frauen, 1929), ve Francii (PAŘÍŽSKÉ NOCI – Un soir de rafle, 1931; KRÁL PALÁCŮ – Le roi des palaces, 1932), v Británii (TYS MÁ NEJKRÁSNĚJŠÍ – Two Hearts in Waltztime, 1934). Mimo Itálii také přešel ke zvukovému filmu a z dominujících hudebních snímků stojí četnější spolupráce se slavným polským pěvcem Janem Kiepurou (ZPÍVAJÍCÍ MĚSTO – Die Singende Stadt, 1930; CITY OF SONG, 1931; MÉ SRDCE TOUŽÍ PO TOBĚ – Mein Herz ruft nach dir, 1934). Pobytem ve Vídni se Carmine Gallone nechal inspirovat ve svém pozdějším směřování k různým formám hudebních filmů, ať již životopisů skladatelů (TŘI LÁSKY VERDIHO – Giuseppe Verdi, 1938) nebo příběhů slavných umělkyň (PREMIÉRA BUTTERFLY – Il sogno di Butterfly, 1936; BIRAGHIN, 1946). Prvním takovým filmem byl příběh z počátků kariéry skladatele Vincezna Belliniho CASTA DIVA (1935), který získal Mussoliniho pohár na festivalu v Benátkách. Druhý Mussoliniho pohár získal Gallone za historický velkofilm PÁD KARTÁGA (Scipione l´africano, 1937), který přes veškerou snahu vyrovnat se hollywoodským vzorům a zvýšit prestiž fašistické Itálie na bázi antického příběhu vyzněl spíše jako nechtěná karikatura. Za druhé světové války se Carmine Gallone prosadil dvěma velmi úspěšnými adaptacemi osvědčených literárních předloh ÚTĚK Z ANDĚLSKÉHO HRADU (Oltre l´amore, 1940) a MANON LESCAUT (1940). I po válce točil různé žánry, nejvíce je ale spojen s dalšími životopisy umělců (PUCCINI, 1953) a filmovými přepisy oper (DÁMA S KAMÉLIEMI – La signora delle camelie, 1947; RIGOLETTO, 1947; TRUBADÚR – Il trovatore, 1949; SEDLÁK KAVALÍR – Cavalleria rusticana, 1953; TOSCA, 1956), remakem se vrátil i ke svému vlastnímu staršímu filmu CASTA DIVA (1954). Teprve ve druhé polovině padesátých let realizoval další adaptace předloh slavných autorů, které získaly ohlas i v zahraničí (MICHAL STROGOV – Michele Strogoff, 1956), popularitu mu přinesla i nabídka natočit dvě komedie s populárním knězem Donem Camillem (Fernandel), DON CAMILLO A POSLANEC PEPPONE (Don Camillo e l´onorevole Peppone, 1955) a DON CAMILLO MONSIGNOR ALE NE TAK MOC (Don Camillo monsignore… ma non troppo, 1961). Gallonovu uměleckou dráhu uzavírá opět hudební film CARMEN Z TRASTAVERE (Carmen di Trastavere, 1962). Carmine Gallone zemřel v Římě 11. března 1973 ve věku 86 let.