Tajemství českých pohádek

Československé pohádky 50. - 90. let jsou naším národním stříbrem, filmové klenoty jako Pyšnou princeznu (1952), Princeznu se zlatou hvězdou (1959), Tři oříšky pro Popelku (1973) nebo S čerty nejsou žerty (1984) vidělo několik generací diváků a každoročně, obvykle o vánocích "trhají" žebříčky sledovanosti a "ukrajují" největší díl koláče divácké popularity, třebaže už je známe doslova nazpaměť. Čím to, že pyšná a posléze polepšená Krasomila s moudrým králem-zahradníkem baví děti i dospělé i po 60 letech? Jak to, že se posté znovu a znovu podíváme na naši snad nejkrásnější princeznu, vlastně Popelku, která učarovala princi na bílém koni? Proč opakovaně putujeme s Ladou v myším kožíšku za spravedlivým princem Radovanem? Jsme prostě zemí, kde filmové příběhy mají hlubokou tradici a dramatická 50. léta nastavila pohádkovou laťku velmi vysoko -pochopitelně hlavně díky skvělým režisérům - Bořivoji Zemanovi, Martinu Fričovi, Václavu Vorlíčkovi nebo Hynku Bočanovi. Samozřejmě máme ty nejkrásnější princezny na světě, ať už jde o Libušku Šafránkovou, Alenu Vránovou nebo zpívající Helenu Vondráčkovou a fešácké prince, případně krále - Pavla Trávníčka, Vladimíra Ráže i Josefa Zímu. Jen je škoda, že od zmiňovaných 90. let už snad ani není žádná skutečně výrazná pohádka, která by se trvale zařadila vedle již uvedené klasiky.