Hollywoodští rivalové

1. James Francis Cagney versus Humphrey Bogart Představitelé drsných chlapíků James Cagney (1899–1986) a Humphey Bogart (1899–1957) spolu soutěžili od 30. let. Štěstěna zpočátku více přála Cagneyovi, okamžitě se prosadil postavami bezohledných gangsterů (např. Veřejný nepřítel), ale zaujal i v sociálních dramatech a dokonce komediích (politická satira Raz, dva, tři se odehrává v rozděleném Berlíně). Na sklonku svého života si ještě zahrál pod Formanovým vedením v Ragtime. Bogart se k velkým rolím propracovával postupně, dlouho se musel spokojovat s vedlejšími. Teprve ve 40. letech se prosadil postavami zcyničtělých detektivů (Maltézský sokol, Hluboký spánek), dobrodruhů, pod jejichž drsným zevnějškem se skrývá laskavé srdce (Casablanca, Poklad na Sierra Madre, Africká královna). 2. Fred Astaire versus Gene Kelly Tanečníci Fred Astaire (1899–1987) a Gene Kelly (1912–1996) okouzlili publikum na celém světě dokonalým pohybovým ztvárněním svých kreací, často souznějících s baletem či dokonce s akrobacií. Přesto mezi nimi vypozorujeme podstatné rozdíly: Astaire, jenž zářil již ve 30. letech v salónních melodramatech (Páni v cylindrech, Smím prosit?, Svět valčíků), více připomínal mechanickou loutku, Kelly, jenž na sklonku 40. let otevřel éru technicky bravurních muzikálů, více vyjadřoval radost a bezprostřední radost z pohybu, působil uvolněněji. Navíc si záhy přibral i režírování. Některé jeho snímky vstoupily do filmových dějin (Zpívání v dešti, Američan v Paříži, Vyzvání k tanci). Oba se dokázali vymanit ze zavedených stereotypů a vytvořili i role zcela odlišné. Astaire hrál třeba ve sci-fi Na břehu či v katastrofickém filmu Skleněné peklo, Kelly v dramatu Kdo seje vítr. 3. Marilyn Monroe versus Jayne Mansfieldová Ač obě sexbomby dosáhly hvězdného postavení, když zaujaly hlavně svými vyzývavými tvary, Marilyn Monroe (1926–1962) se stala mohutně komentovanou legendou, zatímco Jane Mansfieldová (1933–1967) upadla poněkud v pozapomenutí. Obě spojoval i podobný osud: pronásledoval je neuspořádaný soukromý život, obě tragicky zemřely. Obě se dočkaly tklivých životopisů. Marilyn však měla větší štěstí na filmy, v nichž hrála, i na režiséry, kteří ji vedli – tituly jako Slaměný vdovec, Mustangové či Někdo to rád horké se stále vracejí na televizní obrazovky a ani dnes neztrácejí na přitažlivosti. Jane hrála většinou v podprůměrných komediích, mohli jsme ji například zahlédnout ve filmu Průvodce ženatého muže. 4. Bela Lugosi versus Boris Karloff Pro horory bylo zapotřebí i démonicky vyhlížejících mužů. Oba protagonisté této části, Bela Lugosi (1882–1956) i Boris Karloff (1887–1969), tuto podmínku splňovali dokonale. Oba hned počátkem 30. let vytvořili postavy, které je rázem proslavily – a současně zaklely v jediné stylové příhrádce. Až do smrti pak oba ztělesňovali obdobné typy, zpravidla nejrůznější vyšinutce a šílené vědátory. Bela Lugosi vstoupil do dějin jako upír Dracula, Boris Karloff proslul jako uměle vytvořené monstrum doktora Frankensteina. Zatímco Lugosi umíral zneuznán, opuštěn a zapomenut, jak před časem připomněl film Ed Wood, Karloff dostal několikrát šanci prokázat herecké nadání, mimo jiné i na divadle. 5. Joan Crawfordová versus Bette Davisová Stěží bychom v Hollywoodu našli výmluvnější představitelky energických, auritativních, zpravidla však sobeckých a bezohledných žen, než jakými byly Joan Crawfordová (1908–1977) a Bette Davisová (1908–1989). Zatímco Crawfordová hrála postavy na první pohled zlé, přinášející svému okolí neštěstí (za drama Mildred Pierce získala Oscara), Davisová byla schopna své hrdinky šířeji rozkrýt, odhalit kořeny pokrytectví i upjatosti. Měla větší štěstí na režiséry, kteří ji spolehlivě vedli k procítěným výkonům (William Wyler v Jezebel, Joseph L. Mankiewicz ve filmu Vše o Evě). Obě hvězdy se dokonce před filmovou kamerou setkaly – Robert Aldrich jim ve snímku Co se vlastně stalo s Baby Jane? svěřil role stárnoucích sester, jejichž vztah otravuje vzájemná nenávist. Proslýchá se, že ani jedna se před kamerou příliš stylizovat nemusela, obě se podobaly svým hrdinkám i v soukromém životě. 6. Hvězdné války versus Star Trek Pohádkové příběhy z vesmíru často ovládaly plátna amerických kin, ale jen málokteré se dočkaly takového věhlasu jako Star Wars (neboli Hvězdné války), které dosud dočkaly čtyř částí, a Star Trek, rozvíjející se jak v linii televizního seriálu, tak samostatných celovečerních filmů. Hvězdné války jsou jistě technicky dokonalejší, obsazené prvotřídními herci a vypravnější, Star Trek prozrazuje skromnější zázemí, chybí jim potřebný rozmach i velkolepost. Oba projekty však dokládají novou podobu klasických pohádkových schémat, obohacených prvky sci-fi, hororu a přizpůsobených poetice comicsových kresbiček. 7. Rita Hayworthová versus Betty Grableová Obě hvězdy, ve své době i u nás velice oblíbené, jsou dnes opravdu rekvizitami filmů pro pamětníky. Jejich někdejší erotická přitažlivost, na níž své role často stavěly (a proto si je oblíbili zejména američtí vojáci bojující ve 2. světové válce), nenávratně vyprchala. U Hayworthové (1918–1987) i Grableové (1916–1973) více působila tělesná vyzývavost než herecký talent. Hayworthová se proslavila exoticky vyhlížejícími kráskami, jaké ztvárnila např. ve filmech Modelka a Gilda, Grableová naopak ztělesňovala typ tak říkajíc veselých a podnikavých kamarádek ze sousedství. Bohužel ji u nás téměř neznáme. Filmy s Hayworthovou se alespoň občas mihnou v televizních programech, nad Grableovou se zřejmě zavřela hladina. 8. Lassie versus Rin Tin Tin Vedle koně je člověku nejvěrnější pes. Psích hrdinů bychom napočítali hodně, ale do filmových dějin vstoupili především dva - jednak Rin-Tin-Tin, mohutný německý ovčák, jednak odvážná kolie Lassie. Diváckou přízeň nejdříve získal Rin-Tin-Tin: stalo se tak již v němé éře a bylo mu přisouzeno neustále se rvát s nástrahami, které ohrožovaly jeho pána. Byl to pes odvážný, dokonce divoký a nikoho cizího neuznával. Naopak osudy Lasiie se staly prototypem ideálního rodinného příběhu. Hned první film se uváděl též u nás: už jeho název Lassie se vrací vypovídá více než jakékoli charakteristiky. Od roku 1943, kdy tento film vznikl, vzniklo několik desítek dalších Lassiiných dobrodružství (včetně seriálu), z nichž většinu jsme viděli i na našich televizních obrazovkách. Protože psí dobrodružství vznikala po dlouhá desetiletí, nebylo myslitelné, aby účinkoval jediný zvířecí hrdina – Rin-Tin-Tina si zahráli celkem čtyři různí psi, Lassii představovalo dokonce devět zvířat. 9. Olivia de Havillandová versus Joan Fontaineová Romantické hrdinky toužící po lásce i po nezávislosti – takové postavy ztvárňovaly sestry Olivia de Havillandová (1916) a Joan Fontaineová (1917). V celém seriálu se jedná o jediný případ, kdy o přízeň diváků soupeřili sourozenci. Zápolení to však nebylo o nic méně urputnější. De Havillandová upoutala pozornost kostýmními dramaty, největší triumf jí vynesl Jih proti Severu, výpravná freska z časů občanské války. Za svůj výkon získala Oscara, k němž přidala ještě dalšího za Dědičku, kde si zahrála neurotickou dceru váženého newyorského lékaře. Joan Fontaineová se proslavila zejména Hitchcockovými vražednickými thrillery Rebecca a Podezření, též si zahrála Janu Eyrovou. 10. Dean Martin versus Jerry Lewis Mnoho americký herců začínalo v kabaretech – to platí rovněž pro Deana Martina (1917–1995) i Jerryho Lewise (1926), kteří spolu vytvořili úspěšné komické duo a společně přešli i do filmu. Za osm let vytvořili 16 velice úspěšných komedií. V roce 1957 se osamostatnili a každý již pokračoval sólově. Zatímco Lewis se uplatnil ve spíše hrubozrnných taškařicích (vymyká se z nich jen Scorseseho drama Král komedie), Dean Martin se neomezoval jen na veselohry: spoléhal na své pěvecké schopnosti, objevil se též v řadě westernů (známé je např. Rio Bravo) a dobrodružných filmů (Letiště). 11. Kirk Douglas versus Burt Lancaster Urostlí chlapi, kteří se nezaleknou žádných překážek, ať již v ruce drží meč, pistoli či třeba boxerskou rukavici, nastoupili po generaci ještě romanticky laděných hrdinů z rodu Bogarta či Cagneye. Platí to rovněž pro Kirka Douglase (1916) i Burta Lancastera (1913–1994). Oba prosluli kamenně neohroženými hrdiny, ale oba také prokázali mimořádné nadání, když hráli postavy psychologicky složitější. Oběma se dařilo hlavně ve westernech, prosadili se i v historických velkofilmech. Kirk Douglas (otec neméně úspěšného syna Michaela) se proměnil třeba ve Spartaka, Lancaster přijal podobu Mojžíše. K Douglasovým velkým uměleckým vítězstvím patří malíř van Gogh v Žízni po život či úspěšný muž ocitnuvší se v těžké osobní krizi (Tichá dohoda). Lancaster o svém talentu přesvědčil nejen v amerických filmech jako Odtud až na věčnost, Norimberský proces či Ptáčník z Alcatrazu, ale zejména v evropských projektech. Samotný Visconti jej obsadil dvakrát – do Géparda a Rodinného portrétu, Bernardo Bertolucci mu svěřil roli v rozměrné společenské fresce Dvacáté století. Douglas i Lancaster dosáhli hvězdného postavení, avšak v řadě rolí je přesáhli. 12. Chaplin versus Frigo Slavné komiky němé éry Charlieho Chaplina (1889–1977) a Bustera Keatona (1895–1966) spojovalo mistrovství pantomimy i schopnost obejít se bez slov, avšak rozdílná byla schopnost uspořádat si obchodní zákežitosti i rodinný život. Zatímco Keatonovi – přezdívanému Frigo – práva na jeho filmy nepatřila (a nalezneme mezi nimi skutečné poklady jako Frigo na mašině), Chaplin natáčel téměř výhradně ve vlastní produkci (co film, to legenda: Kid, Zlaté pokojení, Moderní doba, Diktátor...). Zatímco Keaton se ve zvukovém filmu nedokázal plně uplatnit a jeho hvězda pohasla, Chaplin nadále natáčel velká díla. Dokonce svého zestárlého kolegu obsadil do jednoho ze svých filmů – do Světel ramp. Vytvořili tam nezpomenutelný výstup, který podle zlých jazyků Chaplin maximálně zkrátil, protože jej Keaton znenadání zastiňoval. 13. Frank Sinatra versus Bing Crosby O přízeň publika se ucházeli i dva zpěváci – Frank Sinatra (1915–1998) a Bing Crosby (1901–1977). Natočili nejen mnoho desek, ale také vystupovali v desítkách filmů. Zatímco Crosby většinou zpíval i v nich, Sinatra se neomezoval jen na muzikály, v nichž původně začínal. Crosby již více patří minulosti, stal se součástí hollywoodského mýtu a jeho někdejší filmový hit Farář u sv. Dominika, za který získal Oscara, se proměnil ve sladkobolné melodrama. Některé písničky jej ovšem přežily – třeba Bílé Vánoce, které poprvé zaněly ve Sváteční hospodě. Sinatra, o němž kolují skazky ohledně styků s mafií, se postupně přeorientoval na vážné úlohy, uspěl např. ve filmu Odtud až na věčnost. Vystupoval však ve snímcích spíše průměrných; do našich kin se kdysi dostal například Detektiv. Podobně jako Crosby se i on věnoval hudbě téměř až do své smrti. 14. Arnold Schwarzenegger versus Sylvester Stallone Typ mužných hrdinů, kdysi představovaných Bogartem, po něm třeba Douglasem či Lancasterem, podivně zdegeneroval – ideálem se stali mohutně vyvinutí svalnatci, jejichž jedinou kvalifikací byly právě svaly. Tak se světu představili nejznámější zástupci této vlny, Arnold Schwarzenegger (1947) a Sylvester Stallone (1946). Zprvu si konkurovali neohroženými bijci (Schwarzenegger jako barbar Conan, později v Terminátoru či Predátoru, Stallone jako Rocky či vietnamský vysloužilec Rambo, pokaždé rozveden do několika dílů), později se jako přizpůsobivější ukázal být Schwarzenegger. Dokázal totiž své toporné figury odlehčit humorem a postupně dospět až k veselohře (Dvojčata, Junior). Ačkoli jejich hromotlucké postavy již poněkud vycházejí z módy, stále mají široký okruh věrných obdivovatelů. Alespoň Schwarzenneger se pravidelně vrací ve stále nových variantách svých nezničitelných supermánků. 15. Leslie Caronová versus Cyd Charisseová Závěrečná část hereckých portrétů, které cyklus Hollywoodští rivalové připravil, se týká dvou hereček (či spíše tanečnic), které bohužel do povědomí našeho publika příliš nepronikly. Největší úspěchy totiž slavily v 50. letech, v době, která pronikání západních filmů do našich kin rozhodně nepřála. A později svítily jasněji jiné hvězdy. Pokud se s nimi ještě setkáváme, je to zpravidla v televizním uvádění jejich někdejších hitů. Leslie Caronová je Francouzka, narodila se v roce 1931 a okamžitě na sebe upozornila coby dvacetiletá v legendárním hollywoodském muzikálu Američan v Paříži, kterému vévodil Gene Kelly (i tím se Hollywoodští rivalové zabývali). Rovněž jsme ji viděli v dalším muzikálu Gigi. S odezněním klasických muzikálů však pohasla kariéra a Caronová se bez většího úspěchu pokusila přeorientovat na dramatické úlohy. Teprve polský režisér Krzysztof Zanussi v ní odkryl samorostlý talent, když ji obsadil do tragikomedie Kontrakt (1980), kdysi uváděné též u nás. Nejnověji ji můžeme vidět v melodramatu Čokoláda. Američanka Cyd Charisseová se narodila v roce 1921 a poprvé na sebe upozornila menší rolí v jiném slovutném muzikálu 50. let ve Zpívání v dešti O několik let později se uplatnila též v muzikálu Vyzvání k tanci. Kromě Kellyho, jenž ji na obou snímcích vyzval ke spolupráci, se před kamerou sešla i s jiným špičkovým tanečníkem Fredem Astairem. Také ona se pokusila přeškolit na dramatický obor, ale vedlo se jí ještě hůře než Caronové. V 60. letech skončila její herecká kariéra a později se objevila jen v několika střihových filmech, věnovaných dějinám muzikálu. 16. Al Pacino versus Robert de Niro Dva slavní herci s italskými kořeny, kteří se svým postavám vždy snaží dostat až na krev. Člověk by řekl, že to není tak dávno, kdy byli slavní američtí herci Al Pacino a Robert De Niro idoly mnoha dívek po celém světě. A najednou hrají tatínky nebo dokonce dědečky. Podíváme-li se na jejich životopisy, s překvapením zjistíme, že oba pánové na to mají přinejmenším věk. De Nirovi bude v srpnu sedmašedesát, Pacino v těchto dnech oslavuje neuvěřitelné sedmdesátiny. Ty dva ale pojí mnohem víc věcí: italo-americký původ, herecké vzdělání, typ ztvárňovaných rolí... a v neposlední řadě kamarádství. Připomeňme si pár rolí, které je naopak rozdělují: zatímco Pacino si několikrát s úspěchem zahrál tak či onak handicapované hrdiny (Strašák, Psí odpoledne, Vůně ženy), De Niro představoval v době svého hereckého vrcholu siláky a zločince (Zuřící býk, Mys hrůzy, Mafiáni, Neúplatní). 17. Bruce Willis versus Mel Gibson Pořádnými rošťáky byli už od školních let, proti smrtonosným pastem bojovali smrtonosnými zbraněmi, a oba chtějí dokázat něco víc než být jen dobovými idoly. Lidé si občas pletou jejich úspěšné filmové série – Smrtonosnou past a Smrtonosnou zbraň. Naštěstí ale přináší tohle úskalí jen čeština – v angličtině jde o názvy úplně odlišné. Jinak si Bruce Willis s Melem Gibsonem příliš podobní nejsou. V dobách své největší slávy si výrazně konkurovali typově, oba často ztvárňovali drsné policajty s dojemně křehkou duší. Zatímco se Bruce Willis čím dál víc věnuje kromě filmu také svému velkému koníčku – hudbě, Mel Gibson úspěšně režíruje. Ani s vlasy na tom nejsou stejně... a Gibson svého soka už dávno předběhl i v počtu dětí. Můžeme se jen těšit, zda alespoň jeden z nich zestárne tak zajímavě jako třeba jejich předchůdce Clint Eastwood... 18. Clint Eastwood versus Burt Reynolds Drsný Harry slaví neuvěřitelné osmdesáté narozeniny. K nim mu určitě popřeje i jeho odvěký rival a kamarád Reynolds. Po Al Pacinovi tu máme dalšího hvězdného jubilanta: právě v těchto dnech slaví naprosto neuvěřitelnou (a v jeho případě to není fráze) osmdesátku americký herec a režisér Clint Eastwood. Toho jsme dříve mívali spojeného s postavami drsných chlapíků, jako byl například policajt Harry Callahan, nebo s pistolníky z westernů. Už dlouho však Eastwood okouzluje filmové diváky svými vlastními, většinou velmi úspěšnými a kritikou ceněnými snímky (Nesmiřitelní, Madisonské mosty, Million Dolar Baby). Je také milovníkem jazzu (natočil film Bird o slavném jazzmanovi Charlie Parkerovi). Jeho celoživotním přítelem, ale zároveň rivalem je Burt Reynolds, jehož koníčkem jsou kaskadérské kousky. Však také jako kaskadér u filmu začínal. Známe ho z filmů jako Němý film, Vysvobození, Tajný závod aj.