Železné ruky

Bohatá tvorba Julia Barče – Ivana patřívá k těm literárním zdrojům, v němž televizní dramaturgové hledali a nacházeli plný dramatický i myšlenkový materiál pro televizní ztvárnění. Barčovo dílo neslo vždy hluboké humánní poselství o nutnosti i povinnosti překonávat zlo v charakteru člověka, ve vztazích mezi lidmi, zlo společenské. Poznávaje jeho kořeny v lidském sobectví, bezohlednosti i slabosti, rozvíjí Barč i v málo známé novele Železné ruce sugestivní a otřásající obraz důsledků, které sahají až ke ztrátě lidského života. Tragický osud nemanželského syna, zdravě ctižádostivého inženýra Šándrika, není přes svou námětovou závažnost dominantní složkou autorovy výpovědi. Je především zrcadlem pokřivené tváře smyšlení a jednání lidí, kteří mohli jeho život zachránit. Strach před výsměchem, kritikou, pohrdání měšťacké společnosti, pro níž je morální normou povrchní podoba společenské bezúhonnosti, prohlubuje rozpor mezi svědomím, přirozeným lidským citem a obavou přiznat se k němu. Spor mezi otcem a starším synem Vladem, toužícím proti otcově vůli po hereckém povolání, není jenom generačním, názorovým sporem – je to současně konflikt dvou egoistických lidí, kteří usilují za každou cenu využít slabosti druhého. I když každý z nich dosáhne vytouženého cíle, na konci zůstává trpké poznání, že očekávané štěstí a spokojenost, nepřijdou nikdy … Zdroj: Týdeník ČST 26/1980 str. 4