O ševci Matoušovi

Jaro 1848 v podkrkonošské obci Vranově: Mladý švec Matouš Štěpánek patří k lidem, kteříse začínají zajímat o společenské a politické dění. Historická kronika podle už málo čtené románové předlohy. Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu Miroslav Cikán má jako režisér lepší minulost, než jakou v jeho tvorbě zaznamenala Alena, a dnes již můžeme potěšeně konstatovat: i lepší budoucnost, representovanou prozatím jeho novým filmovým dílem O ševci Matoušovi. Cikánovi šlo svým způsobem o rehabilitaci a ta se mu zdařila. Netřeba zvláště zdůrazňovat, že režijní předpoklady dobré práce byly zde, v Ševci Matoušovi, na mnohem spolehlivějších základech, neboť román A. Staška i jeho volné převedení do filmové řeči je dosti nosné už svou základní ideou a thematikou: jde přece o jedno z nejbouřlivějších období národní historie, o dovršení obrození a o rok 1848. Celý námět je vlastně soustředěn kolem postavy ševce Matouše, věčného buřiče, který v prvé fázi filmu vede odboj proti vrchnosti a upíná jako tolik jiných všecky naděje v odhlasování konstituce. Později Matouš vystupuje jako iniciátor a organisátor Národní gardy, která se v roce 1848 vypraví na pomoc bojující revoluční Praze. Záměr jistě chvalitebný, ale naivita i nezkušenost v organisaci se cele odhalí v prvé šarvátce s dragouny, při čemž zahyne mnoho vesničanů. Matouš, který se zachrání, je pokládán za původce celé katastrofy, je stíhán zlobou, nenávistí i životním neštěstím, ztrácí majetek i nevěstu a neunikne ani vězení. Při návratu do rodné vsi nachází nový svět: stará vrchnost zmizela, na její místo nastoupila fabrika, a místo dosavadního feudálního nevolnictví nastupuje nevolnictví nové, kapitalistické. Také Matouš, chudý jako kostelní myš,musí do přádelny, kde se ještě používá tělesných trestů a kde není místa pro něho, věčného buřiče a obhajovatele jakékoliv spravedlivé věci. Matouš se dostává do konfliktu s majitelem přádelny a výsledkem je jeho transportace na nucené práce. Matouš však uniká a odchází do Slezska za svým dávným přítelem i za věčně živou ilusí lepšího, šťastnějšího a spravedlivějšího světa... Již z tohoto děje v kostce je vidět nejvážnější slabinu scénáře, který chtěl zachytit příliš a mnoho. Příběh proto trpí určitým roztříštěním. Také přechod z etapy nevolnictví do prostředí raného kapitalismu je málo přesvědčivý. Méně by bývalo více. Místo dějového zhuštění nacházíme tříšť episod a postrádáme konečného vyznění i dovršení. Jedno musíme pochválit (a nevyskytuje se to u mnoha českých filmů): dialogy! Jsou přesvědčivé, neznějí falešným pathosem ani sentimentalitou. A hlavně, jak prostě k nám po dlouhé době mluví lidé s filmového plátna ! Žádná šroubovanost, ale lidská mateřština. Napsali jsme, že šlo Cikánovi o rehabilitaci, a ta se mu podařila. Některé scény sice postrádají dramatického dotažení (spíše však vinou scénáře), také časté zakončování detailem bez funkčního významu diváka mate, jinak je však - celý film udělán vkusně, sice bez vynikajícího básnického cítění, ale víc než řemeslně dobře. Největší klad však spatřujeme ve vzorném, absolutně přirozeném vedení herců. - Huňka u kamery odevzdává poctivou práci, jeho obrazy jsou dobře komponované a fotografie má opravdu vynikající úroveň. Také a hudba Dalibora C. Vačkáře je jako vždy požitkem nejen filmovým a její subjektivně znějící tóny, přecházející do revoluční polnice, zapadají do dějového i obrazového ladění. Z hereckých výkonů stojí nesporně absolutné nejvýše L. Pešek, který ve své charakterní úloze skvěle obstál a umělecky i lidsky tolik přesvědčivě vyhrál přerod lehkomyslného člověka do tragičnosti, jíž jej poznamenal těžký život. Neváháme přiznat Peškovu výkonu evropskou úroveň. Také Řepa, Průcha, Kovařík a všichni ostatní vyhráli celé role naprosto bezpečně, k čemuž značně přispívá i ta potěšitelná okolnost, že typově odpovídali svým úlohám. Film o Ševci Matoušovi není vlastně drama, je to spíše pásmo obrazů, přiznejme, poněkud pochmurné, tím jasněji však vynikne dnešnímu filmovému divákovi strašlivý kontrast mezi naší šťastnou přítomností a krutou minulostí. A kromě toho: ke stoletému výročí zrušení roboty a pražské revoluce 1848 přichází toto dílo jako na zavolanou. Autor/Zdroj: Drtílek Miloslav/dobová recenze