Námět tohoto českého filmu byl upravený podle úspěšného románu Václava Řezáče režisérem filmu J. A. Holmanem a jeho děj je umístěný do prvního desetiletí XX. století. Divák ani nemusel znát románovou předlohu, aby zjistil, podle filmového zpracování, že námět není nikterak nový ani u nás, a ani není dějově příliš bohatý.
To už tu bylo, že domácně vychované děvče, taková skromná putička, zde zasnoubená se svým bratrancem, se pojednou setká s umělcem - virtuósem. V obou se probouzí romantické založení, které je předpokladem lásky na první pohled, jež po jistých překážkách dosahuje svého cíle. Tu ani ty překážky nejsou tak těžké a pomáhá je odstraňovat jako "deus ex machina", dívčina zámožná babička, vdova po důstojníkovi.
Pojetí postav, zejména obou mladých mužů, není dost důsledné. Zatímco snoubenec děvčete, svědomitý, stále v práci zabraný a proto ve společnosti plachý úředník je pro tyto své vlastnosti představován jako směšná figurka filmu. Za obdobných okolností, ale v jiných poměrech žijící virtuos, jinak také řádný a pracovitý člověk, je povýšen na sympatického hrdinu, třebaže k zajištění svého úspěchu přijímá peníze od ženy, která ho miluje, bývalé tanečnice. A bez mravních a citových skrupulí, by je byl jistě přijímal dál, zrovna jako by se putička Mařenka docela ráda a samozřejmě vdala za určeného ženicha, kdyby náhoda nebyla rozhodla jinak.
Ta rukavička, která dala filmu název, mohla při tom docela vypadnout. Je tu, aby se kolem ní děj navrstvil veselými nebo vážnějšími scénami, aby byla jakýmsi osudovým talismanem, který mohl zvlášť německým divákům připomínat dávnou romantickou parodii z počátku předminulého století "Osudná vidlička".
Přes tyto nedostatky v ději a prokreslení charakterů dělá film dobrý dojem až do dnešních dnů, především pak režií, ale i hereckými výkony. Holmanova režie dovedla vyvolat prostředí přísného měšťanského domu i jiné náznaky doby, kdy kvetl v kabaretních síních odvážný kankán, a sladila je v celek s hereckými výkony.
Zvlášť působivý byl nový režijní prvek ve vzpomínkové scéně. Nataša Gollová zahrála svou měšťanskou dcerku s její plachostí a citovým zaujetím, která tyto vlastnosti neztratí ani jako dáma společnosti. Velký byl výkon Vlasty Fabiánové v bývalé tanečnici, zejména ve chvílích zápasu o unikající lásku a výbuších pokořeného ženství. Růžena Šlemrová hraje tady babičku jako dámu velkého světa, s pochopením pro citové kolísání a touhy své vnučky, jimž pomáhá ke splnění podporou společenskou i finanční.
Otomar Korbelář v úloze pianisty Brandta vytvořil člověka se smyslem pro život, s velkými uměleckými ambicemi, ale povahově rozpoltěného, tak trochu oblomovský typ. Velmi dobrý byl tady František Vnouček ve svém úředníčkovi, s uměleckou kázní se vyhnul zkarikování této postavy při sblížení s tanečnicí.
