[b]Statečnost i velká vynalézavost pracovníků Československé televize rozčilovala při invazi i
Leonid Brežněv. Vzpomínky těch, kteří byli tenkrát u toho.[/b]
Československá televize vykonala v týdnu po invazi vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 výjimečnou službu společnosti. Díky nasazení a odvaze pracovníků neustále informovala uprostřed zmatku a chaosu své diváky. Televizní vysílání mělo nepopíratelný význam, jelikož snahou zpřehledňovat situaci a zachovávat chladnou hlavu výrazně napomohlo tomu, aby se přítomnost vojsk cizích armád nezměnila v krveprolití. Pro velení okupantů však bylo stěžejním cílem jakékoliv vysílání na území Československa zastavit. Zajistit neustálé televizní vysílání v obklíčené Praze a navzdory hlídaným komunikacím po celé republice tak představovalo velmi obtížný úkol, který vyžadoval notnou dávku odvahy, drzosti, důvtipu a okamžité improvizace. Hlavní televizní budovy byly brzy obsazeny, a proto byli pracovníci televize nuceni se tajně přesouvat i s nezbytným technickým vybavením. Vysílalo se tak každou chvíli z jiného místa – jako provizorní studia posloužily vysílače i budova výzkumného ústavu. Okupantům se nepodařilo televizní pracovníky vypátrat a zastavit, nakonec tak vysílání dočasně skončilo až přijetím Moskevského protokolu československou vládou. Napínavé příběhy z dramatického týdne v dokumentárním pořadu z roku 1990 vyprávějí sami aktéři, z nichž mnozí museli v následujících letech Československou televizi opustit.
Kamila Moučková,
Otta Bednářová,
Olga Čuříková,
Vladimír Škutina či Jiří Kantůrek společně s dalšími redaktory a neuvěřitelně vynalézavými techniky patří mezi hrdiny těžkých časů, které pro ně netrvaly pouze jeden srpnový týden. V den, kdy si události tohoto těžkého období připomínáme, je nám ctí tímto pořadem jejich dobrodružné činy připomenout.
Zdroj: Česká televize
