Ucho

O jednom z nejlepších československých filmů už bylo napsáno mnohé: zejména o životních hereckých výkonech Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého, odvážném námětu Jana Procházky, který ho v důsledku stál zdraví, i soustředěné režii Karla Kachyni, pro kterého šlo o vrcholné dílo. Na kocovinu není třeba čekat do rána, někdy propukne už s návratem z večírku. Příběh jedné noci začíná ještě nevinně, banální manželskou šarvátkou v opilosti; drobné nesváry mezi ministerským náměstkem a jeho ženou ale záhy nabudou mnohem hrozivější kontury, které k sobě zprvu rozhádaný pár zase přiblíží. Mistrně vystavěný film dokáže gradovat napětí, ale též ukazovat vzájemný vztah obou protagonistů ve vší nejednoznačnosti. Nervózní Ludvík i hořce cynická Anna mají sice plnou hlavu výčitek, zároveň mezi nimi panuje zřetelné pouto. Na jedné straně cítíme osamocení dvou hrdinů, na druhé straně sledujeme jejich velmi blízkou komunikaci, místy doslova tělo na tělo. Veškerou tenzi pak prohlubuje stěžejní motiv skličující nejistoty vycházející z hrdinova politického postavení v časech, kdy si nikdo nemůže být ničím jistý. Nikdy nevíte, kdo naslouchá, obavy se přelévají s každou myšlenkou na možné důsledky toho, že někdo slyšel, co jste právě řekli. Pestrá a účelně proměnlivá paleta použitých formálních postupů zahrnuje i vemlouvavé použití subjektivního hlediska kamery, to když se ve flashbacích vracíme na večírek politické smetánky, jímž Ludvík proplouval se zřetelnou nechutí i obezřetností, kterou těkající pohledy kamery trefně vystihují. Zhmotněné obavy i nutnost neustálé ostražitosti jsou klíčové pro celý film, zde ale vyplouvají na povrch nejmarkantněji a napomáhají celkové tíživé atmosféře tohoto mimořádného filmu, který přesně a v tom i odvážně zachytil dobu svého vzniku. Viktor Palák Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016