Za mraky

Povídkový snímek Za mraky (1995) je společným dílem dvou významných evrop-ských režisérů. Wim Wenders je autorem vypravěčského rámce (prologu rneziher a epilogu), Michelangelo Antonioni natočil jednotlivé příběhy. Ty, vznikly podle jeho povídkové knihy Kuželník u Tiberu, z níž vyšel v češtině výbor (chybí v něm mimo jiné poslední zfilmovaná povídka Tohle nečisté tělo). Těžce nemocný třiaosmdesátiletý tvůrce přitom řídil natáčení s pomoci manželky Enricy. - Film Za mraky se skládá ze čtyř (neoznačených) epizod, jejichž předlohou ovšem bylo pět povídek; příběh podle povídky Nehledej mě se totiž prolíná s příběhem z povídky Kolo, v níž vystupují manželé Patricie a Roberto a mužova milenka Olga. Jednotlivé části spojuje (kromě četných odkazů na dřívější Antonioniho tvorbu) postava filmového režiséra, v jehož mysli se události odehrávají, ale jenž je také někdy jejich svědkem či přímo účastníkem. - V každé epizodě se realizuje zvláštní křehký milostný vztah mezi mužem a ženou, ať už naplněný (Dívka, zločin...), platonický· (Kronika lásky, která nikdy neexistovala, Tohle nečisté tělo), či dávno uvadlý (Nehledej mě). S výjimkou jasně vypointovaného příběhu Tohle nečisté tělo je ve hře vždy nevyslovené nutkání či tajemství hrdinů, jež vztah zásadně ozvláštňuje. V první epizodě z italského města Ferrara (Antonioniho rodiště) se zamilovaný mladík dotkne dívky, která jeho lásku zjevně opětuje. V příběhu z italského přímořského městečka Portofino se režisér marně snaží odhalit tajemství své příležitostné milenky, mladé prodavačky, která z neznámých důvodů zavraždila svého otce. Dva manželské páry v Paříži se rozcházejí v bolestech a ve zlém; mezi Carlem, kterého opustila žena, a Patricií, která odešla od manžela, nastává chvíle porozumění navzdory tornu, že oba vlastně vytvářejí dvojici podobnou těm, které předtím naprosto selhaly. V posledním příběhu se světácký mladík marně dvoří neznámé dívce, která (jak se nakonec ukáže) je zaslíbena Bohu. - Postava režiséra, meditujícího o umělecké tvorbě, odpovídá pojetí lite-rárních předloh, jež jsou zhusta pojaty, jako záblesky či náčrty možných příběhů a jež Antonioni jako autor komentuje v ich-formě. Stejně náznakové a fragmen-tární zůstávají i filmové příběhy. Wendersovy meditativní sekvence (ve formě režisérova vnitřního monologu), realizované až po natočení jednotlivých příbě-hů. korespondují s Antonioniho odtažitým, byť výtvarně působivým zachyce-ním "cizích a nových emocí ". (Antonioni měl ovšem kontrolu nad konečným sestřihem a údajně radikálně zkrátil Wendersovy, dotáčky,.) - Paralelně s filmem vznikl i padesátiminutový dokument o Michelangelu Antonionim Per me fare un film come vivere (Dělat film je pro mě jako žít), který natočila režisérova žena Enrica. Autor/Zdroj: /Filmový přehled Antonioni a Wenders odkrývají příběhy "nemožné" lásky Muž a žena, kteří nedokáží naplnit svůj cit milováním. Filmový režisér, prožívající během putování Francií intenzivní románek s mladou ženou, která ubodala svého otce. Muž, který se celá léta nedokáže rozhodnout mezi manželkou a milenkou. Jiný manžel, od kterého se jeho lepší polovička odstěhuje i s nábytkem a který v prázd-ném bytě nachází porozumění u cizí ženy. Mladík, který se dozví, že dívka, s níž probloudil noc ulicemi, se ráno vrací do kláštera. Ferrara, Portofino, Aix-en-Provence, Paříž. A vracející se postava režiséra, který je nejen aktérem jednoho z příběhů, ale i vypravěčem těch ostatních - možná voyeurským padlým andělem, sytícím se citovými vzněty ostatních, možná výsostným tvůrcem bdělých snů, směřujících k naplnění uměleckého díla. "Příběh, který je jednou zavřen do svého řečiš-tě, v něm může snadno zajít na úbytě, jestliže nedostane jinou dimenzi, jestliže nedokážeme, aby jeho čas přesáhl do vnějšího času, v němž žijeme my, protagonisté všech příběhů. Tam, kde není nic ukončeno," napsal italský režisérský klasik Michelangelo Antonioni v roce 1985 ve své povídkové knize Kuželník u Tiberu. Bez klasického začátku a konce jsou Antonioniho nejlepší filmy ze 60. let, kde vypravěčský čas plyne zvláštním vláčným tempem a dává nám napospas odcizené, citově zmrtvělé hrdiny. Podobně je koncipováno i vyprávění filmu Za mraky, inspirované čtveřicí textů z Kuželníku u Tiberu a dotýkající se nejrůznějších podob lásky. Vztahy mezi mužem a ženou, ať beznadějně vyprázdněné letitým soužitím či od prvního pohledu hluboce vášnivé, ovšem vždycky zůstávají bolestně nenaplněné, neuzavřené, neřešitelné nějakým happy endem nebo tragickým koncem v hollywoodském stylu... Třiaosmdesátiletý italský mistr si k realizaci svého originálního snímku přizval německého kolegu Wima Wenderse. Ten se ujal spolurežie, spolupráce na scénáři i režie příběhu režiséra, volně propojujícího jednotlivé Antonioniho příběhy. Spojení dvou vyhraněných autorských osobností, která (každá ve své generaci) patří mezi uměleckou elitu, tak musí fascinovat zasloužilé cinefily i poučený potěr filmových klubů. Sledování vztahu režijního rukopisu opravdu zestárlého a vyhaslého Antonioniho a Wenderse, který je na vrcholu tvůrčích sil, může tvořit další, skrytý příběh filmu Za mraky. Přes nutné třenice, které při práci nastaly, drží však záměrně roztříštěná epizodická struktura víceméně pohromadě (nejspíš díky vy-hraněně cinefilskému Wendersovi, jenž podobným způsobem jako před čtyřmi lety Antonioniho kdysi uctivě "provázel" Nicholase Raye ve snímku Blýskání nad vodami/Nickův film. Můžeme tak celkem poklidně konstatovat, že některé části filmu jsou lepší a jiné horší - a bylo by surové vypočítávat, o kolik z těch druhých se zasloužil italský tvůrce. Odcizené buržoazní intelektuály 60. let ovšem dávno vzala voda a snad proto nakonec působí celý film vykalkulovaně, chladně a vyprázdněně, a někdy bohužel i směšně (jako patetický příběh Nehledej mě). Popisy elegantního nábytku, modelů od Armaniho a četných studeně zálibných erotických scén dokonce sugerují pocit, jako by šlo prostě o nějakou rafinovanou červenou knihovnu pro intelektuály. Výrazně méně harmonicky než potahy a kravaty spolu ladí výkony rozmanitých hereckých superhvězd (asi nejzmateněji působí vyplašený, oholený Jean Reno vedle hystericky melodramatické Fanny Ardantové). Film Za mraky tak nabízí opravdu "jiný" zážitek, než na jaký jsme zvyklí: o tom, zda mu vyprávění nepoutané klasickými příběhovými pravidly umožňuje zahlédnout, co je "za mraky", si však musí každý z diváků rozhodnout sám. Autor/Zdroj: Prokopová Alena/Cinema