Dávná generace, která prožívala mladá léta na přelomu 19. a 20. století, ráda se nořila do žhavé milostné lyriky Červenkových "Písní Závišových". Když pak na počátku dvacátého století zhudebnil některé z nich Rudolf Friml, staly se poprvé populárními. Dvě z nich pak "Já pro vás, paní má" a "Za tichých nocí", poskytly podnět a příběh kolem jejich vzniku námět českého filmu, pojmenovaného podle druhé z nich.
Ožívá v něm Praha z let 1908-1914, Praha snad trochu ještě konzervativní a šosácká, ale také již bohémská, jíž způsob hovoru vkládá do úst jejich představitelů básník Vitězslav Nezval. Vidíme a slyšíme, jak se tehdy tančilo a zpívalo, sám Karel Hašler si tu zahraje na svá mladá léta a zpívá jednu ze svých staropražských písniček. Do této Prahy přichází děvče z venkova, aby tu vniklo za pomocí ochotných a společensky ctižádostivých tetiček do společenského života. Seznámí se s dvěma mladými muži, přáteli, kteří zaplanou rychlou láskou k hezkému, srdečnému děvčeti, nevědouc o sobě.
Vyhrává to u ní magistrátní úředník, přitom skromný skladatel. Ale dále se rozvíjí motiv cyranovský. Jeho přítel získává pro sebe skladatelovy písně, vydává je za své a po dívčině rozchodu se skladatelem, pro ni nepochopitelným, když odjíždí za slávou do Ameriky, získává její srdce i ruku. Nové shledání milenců po létech a konec příběhu je neméně romantický a dojímavý. Celkově tedy námět nikoliv nový, a řešení, dramatický rozvoj a vzestup v prvé chvíli živý, v druhé půli dějově chudší, bolestínský i konečným řešením.
Režie Giny Hašlera měla nejšťastnější chvíle tam, kde tehdy z nedávné minulosti vyvolala obrazy z počátku století, ve scénách hromadných, intimních, v těchto sladěných patrně za Nezvalovy spolupráce, místy hodně lyrických. Herecky má film pěknou úroveň. Zejména se sympaticky uvádí filmový nováček Karel Höger, v té době dobře známý brněnskému divadelnímu obecenstvu, který svého nesmělého a roztesknělého milovníka a skromného skladatele neutopil v neplodné melancholii. Raul Schránil hrál synka zámožné, úřednické pražské rodiny docela zdrženlivě. Lída Baarová sžila se se svou úlohou dívky z venkovské měšťanské rodiny, které přinesla osobní půvab, údiv z novosti pražského prostředí, šelmovství výmluv staropanenským tetám, radostné opojení z velké lásky, bolest zlamání a odvahu k návratu do života.
Lilly Hodačová se zde uvedla s úspěchem, který naznačoval, že by se s ní diváci mohli setkat častěji a ve větších úlohách. Zajímavé po stránce hudební bylo nahrání Frimlovy písně v jazzové úpravě se čtyřiceti členným orchestrem R. A. Dvorského v pražské Lucerně.
