Varhaník u sv. Víta

VARHANÍK U SV. VÍTA – Přes řadu výhrad, co se libreta týče (zvláště jeho larmoyantní druhé části) nerozpakuji se postavit Varhaníka hned vedle Erotikonu, to je, říci o něm, že je to jeden z nejlepších filmů, jež se u nás udělaly a spontánně jej nadřaditi nad ty různé více méně tristní produkty, jež u nás s tituly „českých filmů“ přešly v posledních dobách promítací plochu. – Námět filmu je romantický, ba násilný. Ale je promítnut se skutečnou vervou a scenárista z něho vytěžil tolik skutečně pronikavě tvarových a pohybových detailů, že máme ve šťastných chvílích filmu dojem absolutní čistoty umění, což u našich filmů se stává zřídka kdy. Prostředí obklopující starého svatovítského varhaníka, u něhož žije z kláštera uprchlá, nic netušící dcera zločincova je vděčným obrazově i náladově, a Frič skutečně výborně a mnohdy podivuhodně z něho plně vytěžil zcela ryzí hodnoty. Není mnohdy tak krásných „pražských“ snímků a při tom to není žádná hradčanová propagace, ale báječná součást obrazového dramatu. Herecky zcela na světové výši stál Karel Hašler svým varhaníkem, samotářem-pavoukem, opředeným posléze dcerovskou péčí půvabné mladé ženy – bývalé jeptišky. Byly to celé škály citové i mimické, při nichž lze tu mluvit skutečně o „velkých scénách“. Vzpomeňme třeba zoufalého šílenství ochranné samoty starého varhaníka! Ve zcela nové situaci se ukázala paní Marwille. Její jeptiška byla výkon zcela prvotřídní a autorka role dosáhla tu, myslím, to nejlepší, co se jí vedle Děvčete z podskalí a Poslední radosti podařilo. Byla to realisace nanášená nejjemnějším štětcem citového umění. Třeba druhá část dramatu, nezbytně šťastně kulminující, dovedla paní Marwille do „velkého světa“ a nevyrovnala se ani herecky části prvé – je přece výkon paní Marwille – jako celek vzato, velmi vynikající a patří mu srdečná pozornost. Znamenitý byl podlec páně Strunův. To byla figura z nejlepšího ruského filmu a znova potvrdila veliké možnosti jejího nositele. Bohatý malíř páně Marionův nevynikal nad průměr evropských „krásných a šlechetných“ mužů. Fotografie Blažkova byla úplně prvotřídní. Na další výkony režiséra Friče můžeme býti skutečně zvědavi. Doufejme, že od Varhaníka nepovede cesta k žádnému kýči. Zdroj: ŠTORCH-MARIEN, Otakar. Varhaník u sv. Víta. Rozpravy Aventina. Týdeník pro literaturu, umění a kritiku. 1929 – 1930, č. 1, s. 10