Široké ruská duše v českém vtéleni
Adaptovat literární dílo do filmové ~ podoby Ize mnoha způsoby: jedním je prostá ilustrace předlohy, jiným pro změnu naprostá nezávislost na spisovatelově díle, ospravedlněná ovšem kvalitou výsledného filmu. Mladý český režisér Dan Krameš, známý dosud spíše v užších kruzích jako autor propagačních pořadů, záznamů divadelních inscenací či filmových dotáČek pro divadelní představení, ve svém celovečerním hraném debutu zvolil další možnost přístupu k adaptaci: klasickou, často vzývanou a ne zrovna jednoduchou "věrnost duchu" předlohy.
Pod názvem Agáta se skrývají tři filmové povídky podle A. P. Čechova. Dan Krameš je jedním z těch, kdo odolali zhoubnému vlivu povinné školní četby. V klasikově díle objevil působivou poetiku, která tam - věřte nebo ne - opravdu je.
Hrdinou první povídky, která dala název celému filmu, je mladý Matěj, jenž se vášnivě oddává jen dvěma činnostem: lovu ryb a lenošení. Bez zjevného zájmu stráví noc v trávě s neukojenou výhybkářovou ženou Agátou, pro kterou je románek nadějným vybočením ze zoufalého stereotypu. V povídce Voloďa je situace obrácená: dospívající studentík se potácí mezi zamilovaností k dospělé ženě a pochybami o svých citech, až ho okolnosti dovedou k tragickému řešení. Poslední část, Myslivec, zachycuje letmé setkání dvou lidí v lese, na kterém by nebylo nic tak zvláštního - nebýt toho, že muž a žena, kteří se téměř neznají a kteří nemají naprosto nic společného, jsou ve skutečnosti manželé...
Jestliže takto křehké zápletky něco potřebují, je to cit pro atmosféru - a ten tvůrci tohoto nevtíravého filmu osvědčili. Krameš vede své představitele k přesnému výrazu, takže za jejich slovy, gesty či intonací cítíme mnohem víc, než je řečeno či ukázáno na plátně. To je ostatně zmíněná "věrnost duchu" literárního díla - Čechov je totiž mistrem miniatury a charakterizace postav prostřednictvím zdánlivě banálních detailů. Krameš navíc pracuje se vzácně spřízněnou duší, kameramanem Radkem Chmelem, který ve svých nejlepších kompozicích dosahuje lyrické nádhery, srovnatelné s Rozmarným létem svého staršího kolegy Jaromíra Šofra. Jen to střídání různé zrnitosti a barevnosti (zpola černobílá a zpola ba-revná Agáta, syrově černobílý Voloďa a chladně podzimní barevný Myslivec) signalizují spíš z nouze ctnost při opatřování materiálu než jasný autorský záměr.
Agáta není filmem, ke kterému by se hodila pražená kukuřice zapíjená colou. Když už, tak si po promítání dát sklenku ušlechtilého vína nebo šálek dobrého silného čaje...
P.S. Agáta je podle tvůrců prvním opravdu nezávislým filmem, neboť vznikla bez účasti České televize i bez pomoci státního grantu.
Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Cinema
