Dvoudílný umělecký dokument Věry Chytilové Vzlety a pády s podtitulem O třech fotografech - Tmej, Ludwig, Chochola pojednává o vyhraněných osobnostech jedné generace - Zdenku Tmejovi (1920), Václavu Chocholovi (1923) a Karlu Ludwigovi (1919-1977). Ačkoli se o nich mluví jako o klasicích české fotografie, přístup Chytilové má daleko k pietním poklonám. Ostatně jejich životní peripetie tomu ani nenahrávají. Vjiskřivém dialogu, který režisérka vede za tradičně agilní kamerou svého syna Štěpána s portrétovanými kumštýři či jejich přáteli, plasticky vyvstávají neuvěřitelně rozmanité a nevypočitatelné osudy. V případě Karla Ludwiga režisérka přestupuje pomyslnou čáru a svého bývalého manžela, jenž ji na počátku padesátých let uvedl do světa umění a vzbudil v ní touhu po vlastní tvorbě, představuje osobně. Ludwig jako zasvětitelská osobnost ovlivnil mnoho lidí, renomovaní kunsthistorici neotřele komentují jeho dílo a někdejší bohéma uzpomíná na kontakty s ním: z pohostinného a kultivovaného umělce s hlubokým estetickým citem, který se osvědčoval především v portrétování žen, se vlivem alkoholu a více či méně viditelných režimních zásahů stala nepřístupná živoucí ruina. Zdeněk Tmej i Václav Chochola se i v rukách příznačné inscenátorky Chytilové ukazují jako svérázné, vyhraněné a takřka nezmanipulovatelné persony: vypravěčsky disponovaný Tmej se zaujetím vykládá o technické stránce fotografie, o svých četných patentech a experimentech. Režisérka využila jeho životní zkušenosti z totálního nasazení a z pozdějšího sedmiletého věznění ke dvěma symbolickým cestám-návratům na místa událostí. Václava Chocholu rozkrývají diskuse s jeho ženou i dcerou, kurátorkou Blankou, za jejíhož přispění dokument vznikal. Ale vidíme ho rovněž v roli baviče, z níž však náhle vypadává. - Střihově i obrazově dynamický dokument, v němž se prolínají vrstvy estetické (umělecké fotografie), historické (dobové dokumenty a černé amatérské filmy) s vrstvou současného vzpomínáni a přítomného konání před kamerou, vyznívá jako nechtěně ironický komentář k tomu, co znamená být slavným umělcem. Výjimečný film beze stopy sentimentality můžeme vnímat nejen jako rnírně rozostřený, a přece výstižný portrét tří kumštýřů, ale i jako osobně zaujaté pojednání o tom, že umělecké dílo často nevzniká v souladu se životem, nýbrž právě naopak - z více či méně viditelných disharmonií a bolestí. - V době premiéry dokumentu v ČT probíhala v pražské Galerii Václava Špály výstava Čtyři klasici české fátografie, zahrnující navíc i tvorbu ve snímku zmiňovaného Karla Hájka (1900-1978).
RS Filmový přehled 2000/10/33
Autor/Zdroj: RS/Filmový přehled
