Popelka

Až do dnešních časů přináší tento jemný a laskavý film radost a překvapení pro velké i malé diváky. Škoda, že již jednu generaci ne u nás. My, kteří jsme na "Zolušce"vyrostli, nám již navždy zůstane v srdcich. Bylo hodně Popelek, ale ta s Janinou Žejmo jen jediná. Nikdo z nás se nedivil, když za Popelkou v rozedraných šatech příjde na návštěvu okouzlující víla doprovázená roztomilým pážetem. Bylo jednoduché uvěřit, že ta víla je Popelčinou kmotřenkou. Jak jsme přáli Popelce krásné šaty, křišťálové střevíčky a z dýně vykouzlený kočár s kočím, který před chviličkou byl myškou. Jak jsme neměli rádi zlou macechu s dvěma protivnými nevlastními Popelčinými sestrami. Jak jim chudák malá musela sloužit, ale přesto nezoufala a dokázala si i pří vší té lopotě zatančit a zazpívat, aby také ne, vždyť celý film provází krásná hudba. Pak ten ples na zámku, kde se stala středem pozornosti nejen všech přítomných, ale především prince. Přáli jsme závistivou zlost maceše a jejim dvěma dcerám ,když uviděly neznámou krásku, a ani je nenapadlo, že by to mohla být Popelka. Pak Popelčin půlnoční útěk ze zámku, kde v zápětí se její nádherné šaty změní v zaplátované hadry. Pak princovo pátrání v širém okolí po dívce, které při útěku ze zámku upadl z nožky drobounký křišťálový střevíček. Které dívce se nakonec podaří miniaturní střevíček nazout? Ne, nebyly to Popelčiny nevlastní sestry, ale Popelka sama, byť opět v hadrech oblečená. Střevíček jí na nohu padne jako ulitý...A tak "Zoluška" skromná a pracovitá se stává princeznou a my jsme jí to ze srdce přáli...