Devět kapitol ze starého dějepisu

Jedním z největších projektů armádního filmového studia v 60. letech 20. století byl celovečerní dokumentární film o první světové válce jako o cézuře světových dějin, která předznamenala zánik někdejších mnohonárodnostních říší a vznik nových států ve střední a východní Evropě, z nichž jedním bylo i Československo. Hlavní dramaturg studia Roman Hlaváč a jeho dlouholetý režisér Pavel Háša připravovali film už od počátku 60. let, kdy dokončili práci na dvoudílném dlouhometrážním dokumentárním filmu o druhé světové válce nazvaném „Svědectví“, který byl ještě z velké míry apologetikou historických kořenů nastolení komunistické diktatury po roce 1948. Zpracování tématu historických předpokladů vzniku prvorepublikového Československa však muselo počkat až na politické změny v období kolem „pražského jara“ roku 1968 a uvolnění ideologického dozoru nad výkladem nejnovějších dějin. Ačkoliv tvůrci už dlouho předtím pracovali na hloubkových archivních filmových rešerších a na scénáři filmu, do jeho konečné podoby se stihl promítnout i polemický duch konce 60. let a palčivá otázka po smyslu československé státnosti. Pro větší dynamičnost narace střídali ve filmu tvůrci dvě různé roviny. První z nich byly dotočeny v aranžovaném kinosálu, v němž herec Miloš Kopecký v roli průvodce filmem vstupoval do dialogu s historickými filmovými záběry a svým noblesním projevem prošpikovaným lehkým humorem spojoval vážně míněné pasáže, k nimž namluvili komentář Luděk Munzar a Jiří Šrámek. Na zvukových efektech, které bylo třeba k němým filmovým záběrům dotočit, pracoval legendární barrandovský ruchař Bohumír Brunclík. Výtvarná podoba filmu byla dílem známého karikaturisty Miroslava Liďáka. Film byl ovšem krátce po svém dokončení a uvedení na plátna kin na jaře 1969 v důsledku nastupující normalizace stažen z distribuce a až do své obnovené premiéry v roce 1990 nesměl být uváděn. Kopie filmu byla do sbírek VHÚ získána v roce 2008 převodem z Agentury vojenských informací a služeb. VHÚ