Luděk Munzar

Luděk Munzar se narodil v Nové Včelnici v jižních Čechách, ale dětství strávil ve východočeských Smiřicích, kde jeho otec pracoval jako dělník ve mlýně. Původně se Munzar chtěl stát vojenským letcem, nakonec ale vystudoval Vyšší hospodářskou školu v Hradci Králové. Mezitím také začal hrát divadlo v rámci studentského souboru Mladá scéna v Hradci Králové, láska k herectví nakonec zvítězila a v letech 1952-1956 vystudoval DAMU. Jednu sezónu po studiích strávil na jevišti divadla v Mladé Boleslavi (1956-1957), dalších více než třicet let patřil k hereckým oporám Národního divadla v Praze (1957-1990). V divadle začínal postavami charakterově vyhraněných mužských typů s rozhodnou povahou, později se propracoval k psychologicky složitějšímu herectví. Z jeho prvotních rolí stojí na místě uvést hry Srpnová neděle, Racek, Romeo a Julie nebo Strakonický dudák, v pozdější době vynikl ve Faustovi, výraznou hereckou kreaci předvedl v Brechtově dramatu Zadržitelný vzestup Artura Uie (toto představení bylo v roce 1979 zaznamenáno i televizí). V 80. letech se začal věnovat i divadelní režii (například hra Lev v zimě, kde také sám hrál). V roce 1990 Munzar kvůli sporům s novým vedením opustil Národní divadlo i s manželkou Janou Hlaváčovou. Jako herec se již na divadelní prkna nevrátil, příležitostně se ale věnuje režii, ve Vinohradském divadle realizoval hru Dáma není k pálení (2001), velký ohlas zaznamenala další režie hry Smíšené (po)city (2004). Ještě jako student DAMU vstoupil Luděk Munzar i na filmové plátno. Jeho debutem před kamerou byla rolička panoše ve filmovém přepisu opery DALIBOR (1956), vzápětí dostal první velkou roli ve filmu DĚDEČEK AUTOMOBIL (1956), vynikl také hlavní postavou totálně nasazeného Honzíka ve válečném dramatu ROČNÍK 21 (1957). S dalším velkým hereckým úkolem se potkal ve filmu SRPNOVÁ NEDĚLE (1960), což byl přepis Hrubínovy divadelní hry, v níž Munzar účinkoval i na jevišti Národního divadla. Další příležitostí byla postava Borka v poetickém snímku KDE ŘEKY MAJÍ SLUNCE (1961). Po těchto několika zásadních kladných rolích začal Munzar ve filmu ztvárňovat veskrze záporné postavy (POCHODNĚ, 1960; PRVNÍ DEN MÉHO SYNA, 1964; NAHÁ PASTÝŘKA, 1966), po boku Ivy Janžurové a Jaromíra Hanzlíka vynikl v nadčasovém psychologickém dramatu KOČÁR DO VÍDNĚ (1966). V polovině 60. let navázal užší spolupráci také s televizí, která mu nakonec dala podstatně více příležitostí než film, začínal zde již ostatně v padesátých letech jako hlasatel. Kromě uvedených snímků se Munzar od počátku 60. let objevoval také v historických titulech (HOROUCÍ SRDCE, 1962; KRÁLOVSKÝ OMYL, 1968), malíře Karla Purkyně si zahrál v životopisném filmu PALETA LÁSKY (1976), z tohoto typu rolí pak vyniká hlavní postava skladatele Leoše Janáčka v biografickém filmu LEV S BÍLOU HŘÍVOU (1986). Sedmdesátá léta pak Munzarovi přinesla další převážně negativní role (ZRCADLENÍ, 1977; ČAS PRACUJE PRO VRAHA, 1979), jako záporná postava se objevil také ve dvou dílech seriálu TŘICET PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA (1975), postavu šéfa gestapa si pak zahrál ve válečném dramatu TA CHVÍLE, TEN OKAMŽIK (1981). Naopak ve filmech pro děti a mládež se zhostil vesměs sympatických rolí tatínků, několikrát vytvořil manželský pár se svou skutečnou manželkou Janou Hlaváčovou (TEREZU BYCH KVŮLI ŽÁDNÉ HOLCE NEOPUSTIL, 1976; TŘETÍ PRINC, 1982). Největším hereckým úkolem Luďka Munzara v letech osmdesátých byla hlavní postava Jakuba Cirkla v seriálu SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE (1985). Toto dílo vyplynulo z náhodného setkání s Jaroslavem Dietlem, který Munzarovi slíbil napsat velkou seriálovou roli. Přestože seriál mapuje na pozadí osudů velké rodiny dějiny dělnického hnutí v průběhu šedesáti let, není nijak markantně zkreslující a s mistrovskými výkony i ve vedlejších rolích patří k nejlepším Dietlovým počinům. Luděk Munzar osobně pak na tento seriál vzpomíná rád a s vděčností za velkou příležitost. Pro televizi pracuje Luděk Munzar dnes již výhradně, před filmovou kamerou stál naposledy v životopisném snímku MÁG (1987). Poté hrál v řadě seriálů a inscenací, z nichž za zmínku stojí GENERÁL ELIÁŠ (1995). V poslední době jej známe také jako průvodce naučných televizních cyklů ROZHLÉDNI SE, ČLOVĚČE (1998), PAMĚŤ STROMŮ (2002) a ZPĚT K PRAMENŮM (2004). Práci s hlasem zužitkoval Munzar v rozhlase a také v dabingu, pravidelně namlouval například Paula Newmana. V roce 2000 obdržel Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Luděk Munzar je podruhé ženatý, jeho první manželkou byla loutkoherečka Naděžda Munzarová (*1932), později provdaná za spisovatele Ivana Krause, podruhé se oženil s herečkou Janou Hlaváčovou (*1938). Z obou manželství má tři dcery, z nichž Barbora Munzarová (*1971) je též herečkou. Mezi soukromé zájmy Luďka Munzara patří od mládí letectví, později také automobilové závody (v oblasti automobilismu v 90. letech také krátce podnikal). K tématice letectví napsal knihu ...když jsem to slíbil (1998), později byl autorem knihy říkadel S vůní vánku po heřmánku (2006).