Evangelium sv. Matouše

Jeden z nejznámějších snímků Piera Paola Pasoliniho Evangelium sv Matouše (1964) patří mezi nejvýznamnější filmová díla s biblickou novozákonní tematikou. Kontroverzní italský autor v něm použil striktně doslovné citace z Matoušova evangelia (byť některé části vypustil a jiné přesunul, ale při inscenování se vůbec neohlížel na historickou věrohodnost: celý snímek vznikl v autentických prostředích nejzaostalejšího jihoitalského kraje Basilicata a objevují se v něm ve stylizovaných kostýmech výhradně neherci (Ježíše ztvárnil španělský student, zestárlou Marii Pasoliniho matka, Jidáše hraje řidič náklaďáku). V době uvedení však snímek vyvolal rozruch nejen svým zpracováním, ale i faktem, že jej natočil marxisticky smýšlející homosexuál. Tvůrce tak vzbudil nedůvěru u ateistické části publika i v náboženských kruzích (kde však bylo dílo nakonec přijato). Pasolini byl znám jako odpůrce církve, avšak jeho (milovaná) matka byla oddanou katoličkou; dílo je navíc věnováno papeži Janu XXIII. Ten prosazoval mj. reformy uvnitř církve a dialog se socialistickými státy. - Pasoliniho pojetí nemá nic společného s výpravnými biblickými eposy, jež v padesátých a šedesátých letech produkovala hollywoodská studia. Navzdory tvůrcovým postojům však není ani kritikou či polemikou s jakýmkoli náboženským chápáním Krista. Pasolini neváhá inscenovat andělská zjevení či zázraky; interpretuje ovšem Ježiše jako mladého (vzezřením jemného a krásného) netrpělivého revolucionáře, jenž věnuje veškerou energii naplnění svého posláni a jemuž patři významné místo v duchovním vývoji lidstva. Proto se v dlouhých sekvencích objevuje doslovné znění Ježíšových kázání. Náboženské pojmy (Syn Boží, křest ohněm, království nebeské) zde mohou být dobře chápány i v přeneseném smyslu, jako metafory pojmů z marxistické ftlozofie (ideologický vůdce, revoluce, spravedlivé společenské zřízení). Pasoliniho dílo je však především jedinečnou filmovou básní, v níž klasická látka dostává nové rozměry díky nezvyklému, ale funkčnímu a mimořádně působivému hudebnímu komentáři (kromě klasických skladeb se objevuje i africká hudba) a díky filmařským postupům, inspirovaným neorealismem a cinéma vérité, zejména v dokumentárním zachycení rozmanitých lidských typů (každý protagonista je charakterizován zpravidla "pouze" výmluvným portrétem). Tvůrce přitom částečné odkazuje na zobrazení příslušných postav v italském výtvarném umění (Giotto, Donatello, Botticelli aj.). - Na filmové kopii je uveden nepřesný český název Evangelium svatého Matouše. Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Filmový přehled „Můj film je má vize života Ježiše Krista a dva tisíce let vyprávění o Kristově životě." Křesťanství je nepochybně jedním z nejstabilnějších a nejrozšířenějších náboženství tohoto světa a není divu, že jako takové vyvolává velkou odezvu v uměleckém vesmíru. Legenda o proroku z Nazarethu provází od počátku literaturu, výtvarné umění, divadlo - a nemohla se vyhnout ani filmu. Její zpracování se případ od případu liší podle světonázoru tvůrce i záměru, s nímž legendu používá. Mohli jsme zatím vidět primitivní prvoplánový velkofilm Ježíš, aktualizovanou úvahu Ježíš z Montrealu, s pašijovými výjevy si pohrává např. Evald Schorm ve filmu Den sedmý, osmá noc a časem se možná dočkáme také Scorseseho skandálního snímku Poslední pokušení Krista... Jedním z nejlepších v řadě je film Evangelium sv. Matouše (1964) Piera Paola Pasoliniho, který byl dosud k vidění jen čas od času ve filmových klubech a jehož vydání na videokazetách patří k nejzáslužnějším počinům současné videodistribuce. Pasolini (1922-1975), levičák, který byl dva roky předtím soudně stíhán pro zneuctění víry ve svém filmu La riccota (Tvaroh), se spojil s církevní organizací Pro civitate christiana a vytvořil dílo, pro které by katolická církev marně hledala konkurenci ve svých řadách. Sám o sobě řekl: „Nevěřím v Boha. Ale v mých dílech přetrvává „dech„ křesťanské lásky k věcem a lidem tohoto světa..." A je to snad právě absence katolické angažovanosti, která Pasolinimu umožnila natočit tak přesvédčivé a ve své podstatě hluboce věřící dílo. Úmyslně se vyhnul všem spektakulárním atrakcím a exklusivitám. Natáčel dokumentarizujícím stylem s ruční kamerou, na černobílý materiál, obsazoval neherce. Tuto metodu „cinéma vérité" na druhé straně vyvažoval dlouhými, estetizujícími záběry krajiny a lidských tváří, obrazovými kompozicemi, připomínajícími malby starých mistrů. S těmito prostředky se mu v nijak nekomplikované ilustraci jednoho z evangelií podařilo zbavit legendu obdivovaného muže všech banalit a příkras a proniknout až k samému jádru mýtu. Lze se dočíst, že Pasolini v Kristovi nevidí ani tak Božího Syna nebo historickou osobnost, jako symbol a ideál revolucionáře. Těžko říct. Každopádně se však tomuto bezvěrci a anarchistovi, proslulému sexuálními skandály, podařilo přiblížit k mýtu víry tak, jak to za svůj život dokázal jen málokterý učitel katechismu. Cinema 1992/4/58 (s použitím publikace dr.Bernarda P.P. Pasolini, čSFU, Praha 1967) Autor/Zdroj: /Cinema