"Fidlovačka" - Úvodem přejde před zraky diváků několik letopočtů: trojí provedení "Fidlovačky", tři údobí českého národa. Její první provedení v prosinci 1834 - doba vlasteneckého nadšení probouzejícího se národa. Opětné uvedení na scénu divadel v Praze a v Brně za světové války, kdy ponížený a zakřiknutý národ potřeboval morální vzpruhy z onoho čistého pramene nadšení svých předků, plného jaré síly a víry, a konečně přišla "Fidlovačka" zfilmovaná v době, kdy národ ve své svobodě mohl prožívat ovoce činů, které se zrodily z onoho dávného nadšení a z oné víry.
Tvůrci filmu se pak poctivě snažili, aby nesetřeli z Tylovy lidové hry onu prostotu, srdečnost a naivnost, která byla vlastní těm maloměšťáckým vrstvám Prahy let třicátých, jež pod německým nátěrem udržovaly její český ráz a českého ducha. Jako byl na venkově sedlák nositelem češství, tak to byl v Praze malý řemeslník, tovaryš a jako pojítko mezi venkovem a městem český student. Tato Praha let třicátých a čtyřicátých, Praha vlasteneckých bálů, kde se tančila polka, měla své typy, které si i Tyl pro svou "Fidlovačku" vybral a pro něž byli šťastně nalezeni představitelé v tehdejším českém filmovém světě: Josef Rovenský jako švec Kroutil, poctivý Čech, jemuž se protivilo povýšené němčení zpanštělých měšťaček, jejichž typ tak bezvadně znázornila Antonie Nedošínská v roli zbohatlické máselnice Mastílkové.
Oba hrou i hlasem tvoří nejlepší dvojici filmu. Komickou, vzájemně kontrastující dvojicí jsou zamilovaný Herr von Dudek Čeňka Šlégla a drastický ševcovský tovaryš Emana Fialy. I ostatní typy jsou jsou dobře zastoupeny a zahrány. Zato Jiřímu Sedláčkovi a Slávce Tauberové nesvědčily sentimentální role milovnického párku: byli příliš unylí, málo životní - ševcovský tovaryš, i když se vrátil z vandru, nemohl se pohybovat a deklamovat jako rokokový hejsek. Podle dobového názoru, byla škoda, že pro píseň "Kde domov můj" nebyl zvolen zpěvák s basovým hlasem, ale i v podání Mařákově působila mocným dojmem.
Hudbu v duchu původní skladby Františka Škroupa upravil Erno Košťál a vhodně doplnil dobovými písněmi. Víchova kamera byla vcelku uspokojivá, někde byla i velmi dobrá, místy, zejména při davových scénách, scházel pravý postřeh pro výběr výrazných momentů, důležitých pro charakterizaci a vystižení celkové atmosféry.
