Hamlet

Jedna z nejznámějších tragédií Williama Shakespeara Hamlet, jejíž titulní hrdina řeší násilnou smrt svého otce krále a domnělou matčinu milostnou zradu na něm, doznala filmového zpracování již v raných dobách kinematografie. Jako první se uvádí verze z roku 1900 se Sarah Bernhardtovou v roli kralevice dánského. S osmiletým odstupem si Hamleta také zahrál ve své vlastní režii originální iluzionista a filmový průkopník Georges Mélies. První britský filmový Hamlet vznikl v krátké metráži v roce 1910. Italské zpracování z roku 1917 či německé s datací roku 1920 se slavnou dánskou divou Astou Nilsenovou, jež Hamletovi vtiskla silně expresivní stylistiku, se již odehrávaly v celovečerní délce. Pokud jde o formu a kinematografickou specifiku, všechny dosavadní filmové podoby Hamleta bez ohledu na délku volily spíše pasivní zpodobení, tedy statické sledování deklamativních póz hereckých představitelů. Uváděný Hamlet Laurence Oliviera, jenž je první zvukovou verzí natočenou v západních zemích, plně využívající dynamiky kinematografického jazyka, je naopak zpracováním ryze filmovým. Stal se Olivierovým druhým autorským shakespearovským počinem, a to neméně experimentálním, než byl jeho předchůdce. Byla-li pro Jindřicha V. (Henry V, 1945) hlavním stylisticky určujícím prvkem barva, v Hamletovi Olivier zvolil metodu inscenace v hloubi prostoru ve spojitosti se stylem hluboké ostrosti, umocňovaným škálou šedých tonalit v černobílé fotografii vytvářených dramatickým svícením. Dialogu Olivier rytmickou kadenci a dějově významovou naléhavost neupřel, předlohu pouze zkrátil téměř na polovinu její originální délky. Ve svém stroze realistickém pojetí propojil snímání prostoru scény v jeho rozlehlosti v součinnosti s pohybem aktérů v něm a s dramatikou niterně prokreslených hereckých kreací, čímž dosáhl vizuálně svrchovaného, filmově čistého výrazu. Olivierův individualistický Hamlet je existenciálním obrazem chorobné nedůvěry tragicky zmařených životů. Věroslav Hába Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016