Neobyčejné životy Jiřina Bohdalová

O širokém hereckém rejstříku Jiřiny Bohdalové se toho hodně napsalo a přesvědčit se o něm může každý. Stejně jako o jejím mimořádném vypravěčském nadání. Málokdo ale už ví, že paní Bohdalová nemluví moc ráda o sobě. O to cennější je její vyprávění v dalším pořadu z cyklu Neobyčejné životy. Jiřina Bohdalová: Život je tragikomický „Při konečném sestřihu jsem nechala režisérovi volnou ruku. Známe se s Viktorem Polesným dlouho a důvěřuju mu,“ okomentovala Jiřina Bohdalová spokojeně svůj portrét z cyklu Neobyčejné životy. „Chtěla jsem jenom, aby bylo vidět, že život nebyl vždycky jednoduchý a že jsem jako herečka měla a mám z čeho emocionálně brát.“ Vyprávění plyne neuvěřitelně spontánně, jakoby natočené jedním dechem. „Skutečně jsme to realizovali prakticky během jediného dne,“ líčí Viktor Polesný. „Ve snímku mimo jiné zaznamenáte vyprávění Karla Šípa, jak herečka dokáže zkoušet patnáctiminutovou scénku řadu dní, dokud si není jistá, že je dokonalá. Mám stejnou zkušenost s její precizní prací při přípravě hereckých úkolů, tohle ale bylo jiné. Seděli jsme a povídali. Z přibližně tří hodin materiálu vznikl sestřih, proložený ukázkami z filmů a fotografiemi.“ V dokumentu vyprávějí Vlasta Chramostová, Karel Šíp a především dcera Simona Stašová. Její komentáře jsou stručné, ale vypovídají sugestivně o matčině povaze a osobnosti, o smutku komičky, který obvykle před veřejností skrývá, ale také o její vitalitě a síle, s níž se dere životem. Tatínek Vzpomínky na rodiče, zvlášť na otce, jsou motivem, k němuž se herečka kruhem stále vrací. „Moji rodiče byli podvraťáci, a to jsou nejchytřejší psi. Oba byli nemanželští, měli nelehký život, ale obrovskou moudrost,“ uslyšíte na úplném začátku filmu. Otec byl truhlář, drobný živnostník, ale hrdý muž. Když se vrátil z německého koncentráku, nechtěl repatriaci. „Nebudu nikomu vypočítávat, kolik jsem dostal facek,“ shrnul to. A když mu později komunisté přišli zabavit živnost, honil je po ulicích s latí v ruce. Na svůj postoj doplatil on i dcera. Čtrnáct dnů před její svatbou ho zatkli, dostal patnáct let. Jiřina po zážitku u soudu předčasně porodila, vyhodili ji z DAMU, kam se po roce vrátila jen díky solidaritě spolužáků. Později ji kontaktovala Státní bezpečnost. Tehdy už naštěstí mohla využít radu Jana Wericha, který ji po absolutoriu angažoval do svého divadla. „Řekni – já se vožeru a všechno vykecám, toho se nejvíc bojej.“ Doporučení skutečně zafungovalo. Za otcem jezdila do valdické věznice i s malou Simonou, která na to dodnes vzpomíná: „To, že se máma musela postarat o celou rodinu, ji určilo pro další žití a bytí a vnímání světa. Největší potupa pro ni je, kdyby ji někdo litoval.“ Muži Manželství, poznamenané šrámy doby, ztroskotalo po třech letech. Přišlo další, legendární herecké s Radkem Brzobohatým, ani to nepřežilo. Mezitím ovšem ještě obdivná láska o dvacet let staršího režiséra Martina Friče, kterou ovšem herečka odmítla. Prorokoval jí, že Radek pro ni není ten pravý, že vztah nevydrží. „Jenže to říkal a myslel přitom sám na sebe,“ usmívá se Jiřina Bohdalová ve vzpomínkách. Dnes hledí na Fričovu fotografii a vidí pohledného muže, který teď už vůbec starý nevypadá... „Život je tragikomickej, ale tak to mám ráda. Jak je to maso na kosti, tak je to ono,“ ohlíží se. Další muži v portrétu jsou už „jen“ spolupracovníci – obdivovaný a milovaný režisér Zdeněk Podskalský a jeho Světáci, přísný Karel Kachyňa a jeden z největších hereččiných úspěchů v jeho Uchu, přítel Jiří Hubač, milovník Jiřininých moučníků, ale především geniální dramatik, jehož tři parádní kousky Dům na nebesích, Generálka jeho veličenstva a Fany byly psány kamarádce na míru. Třiačtyřicetiletá spolupráce s Vladimírem Dvořákem, obdivovaným pro laskavý a chytrý humor s nádhernými pointami. Stejné vlohy objevila později v Karlu Šípovi. „Měla jsem štěstí na lidi,“ shrnuje svou neuvěřitelně pestrou a bohatou hereckou dráhu. Ta samozřejmě nekončí. V Divadle Na Jezerce můžete Jiřinu Bohdalovou vidět v Láskách paní Katy a Paní plukovníkové, Zdeněk Zelenka pro ni napsal a právě v České televizi natáčí hned tři detektivní komedie. Humor a vtip jsou stále její doménou. „U komiky musíš mít cit pro míru, jinak seš jenom šašek,“ pojmenovává své umění. Přestože na mnoha místech ucítíte bolest a smutek, nepocítíte hořkost. Protože ta v této ženě není. Snad proto, že se tak kouzelně dokáže rozvyprávět s humorem i o věcech nejtěžších. Text: Gabriela Koulová, foto: Pavla Černá, Karel Ješátko, Václav Beneš, Jiří Červený, Zuzana Páchová, Radomír Řezáč, Rudolf Jung, ČT Převzato z časopisu ČT+