Talisman

Paní Flora ošetřuje jako zahradnice na zámku paní hraběnky láskyplně své květinky. Zpívá si Červená růžičko, proč se nerozvíjíš, píchne se do prstu, kapičku krve z toho prstu vysaje, a tu se z té květinové záplavy vynoří interesantní blonďák Titus, viditelně toužící udělat kariéru vystlanou oddanými ženskými pohledy. Jen paní Flora spustí svou vyřídilku, už se přímo ostentativně vyznává ze své vdovské opuštěnosti, jen o něj pohledem zavadí, už se mu, zatím jen pomyslně, vrhá do náruče, protože ta její zahrádka přece potřebuje zahradníka jako sůl. A než se milý Titus naděje, už se nestačí divit, jak skvostně mu padne uniforma po nebožtíkovi paní zahradnice Flory. Plán uchytit se na zámku paní hraběnky se mu tedy začíná dařit. Mladý rtuťovitý Titus, který parukami kryje svůj největší komplex, jak pochopitelně vědí diváci, znalí Talismanu z přemnoha divadelních inscenací, spěje za svým ošidným štěstím, a my, pokud přijmeme s jistou benevolentní nadsázkou tuhle modernizovanou hru na věčné zdroje vynalézavé podnikavosti, můžeme s razantně přepsaným Nestroyem strávit příjenmé chvíle sledováním této komedie.