Alphaville

V roce 1964 vydal Umberto Eco analýzu masové kultury Skeptikové a těšitelé. Alphaville přišlo do kin rok poté a mohlo by Ecově knize sloužit jako filmová příloha, protože divák se v něm může donekonečna bavit hledáním všudypřítomných aluzí a citací. Formálně si v Alphaville film noir podává ruce se sci-fi. Hlavního hrdinu Lemmyho Cautiona (Eddie Constantine) režisér a scenárista Jean-Luc Godard převzal i se samotným hercem z existující a velice populární francouzské série drsných detektivek (v USA se Alphaville přezdívá Dick Tracy na Marsu). V roce 1965 už se čtyřikrát na plátně ukázal i agent 007, a tak nepřekvapí, že tu lze narazit také na řadu odkazů na bondovskou poetiku. Pro milovníky kultury takzvaně vysoké Godard svůj snímek protkal nesmírným množstvím odkazů na klasická díla, od sbírky Hlavní město bolesti francouzského básníka Paula Éluarda po román Cesta do hlubin noci Louise Ferdinanda Célina. Všechny citace a hříčky ve filmu umocňují napětí mezi zobrazovanými světy: racionality a iracionality, logiky a emocí, techniky a poezie. Od stroje, který řídí město Alphaville, dostane hlavní hrdina jistou hádanku doprovázenou nápovědou v podobě verše z Baudelairových Květů zla. Řešení ve filmu nezazní, divák si je musí vyhledat. My jsme to udělali za vás – odpověď zní „nuda“. Neboli stav člověka, v němž je vše jedno a svět postrádá smysl. Právě takový svět se stroj snaží „nevědomky“ vybudovat. Svět zcela spočitatelný a předvídatelný, bez budoucnosti či minulosti, jenž se pouze nachází v různých, ale nutných stavech. Počítače neznají nic takového jako smysl, nemají svědomí, není v nich „proč“, ale jen „protože“. Úvodní projekce programového bloku Press Start, věnovaného způsobům vyprávění příběhů ve videohrách, vám v praxi ukáže, jak dokonale nudný musí nutně být počítačově generovaný svět, v němž vládne strojový řád beze smyslu. Josef Šlerka Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017