Situace v televizním repertoáru se normalizuje. Po odstranění vnějších zábran vstoupila na obrazovku přímá řeč, konfrontace názorů, nahá skutečnost. Aktuální publicistické pořady se zbavily šifrovaných náznaků, jejich jazyk nabyl na přímočarosti a konfliktnosti. Umělecké programy nemohou samozřejmě reagovat na nové možnosti se stejnou pohotovostí. Jejich zrání má jinou inkubační dobu, jejich aktuálnost je jiného rodu než u publicistiky. Jde tu spíše o souznění se smyslem hlavních tendencí vývoje než s jednotlivými jevy.
Jaroslav Klíma adaptace motivu
Jaroslav Havlíček povídky Kamenný orchestr, jež televize uvedla pod názvem MOTÝL A SMRT v tomto týdnu, má v sobě zárodky možností takového hlubinného souzvuku s mnoha dnešními konfliktními situacemi. Je to vlastně portrétní studie o tom, jak a kde se v lidech rodí ničivé komplexy, vyúsťující do barbarského vztahu ke kultuře a civilizaci. Najde se zde řada psychologicky přesných postřehů a účinných situací. Přesto však myslím, že výsledný dojem nesplnil zcela, co nejlepší scény slibovaly. Základní nedorozumění tkví podle mého v tom, že autor ve snaze co nepřesněji sdělit jinotajný smysl vyprávění ochudil postavy až do jednoznačných schémat. Ušlechtilost domovnické rodiny Matase byla v obou generacích až neskutečně bezbranná a zlo v Hugo Trešlovi od začátku příliš průhledně číhalo na závěrečný ničivý skok. A přece divák mohl sám v sobě prožít nebezpečnost onoho barbarství všedního dne jen tenkrát, kdyby mu byl autor dal možnost hledat ho v sobě samém. Teršl by byl ovšem v tom případě nesměl být personifikací zla, ale člověkem, s nímž se je možno ztotožnit.
Jiří Bělka, který Klímovu hru režíroval, byl poslední dobou asi ne zcela vlastní vinou pasován na režiséra komorních dramat měšťanských interiérů. Kdysi měl mimořádný úspěch s Havlíčkovým
Neviditelný, který mu také dal nejvíce možností rozehrát sugestivní atmosféru ne jako ornament příběhu, ale jako aktivní dramatickou složku vyprávění. V Motýlu a smrti bylo těchto možností podstatně méně. Bělka však přesto vytvořil dílo kultivované, se zkušeně vedeným hereckým sextetem (
Jiřina Jirásková, Pleskot,
František Smolík, Cmíral,
Josef Bláha,
Jaroslava Adamová), bez vtíravosti vnějších efektů, s jemně a přesně rozehranou architekturou podtextů. Výborně mu v tom pomáhali kameramani (hlavní kameraman
Vladimír Opletal) a všichni ostatní partneři. Normalizující se poměry v televizním repertoáru nutí tedy umělecké složky, které v minulosti mnohde záslužně suplovaly publicistiku, zamýšlet se nad svou prací. Kurs jinotajů klesá, přišel čas výzkumů současné tváře člověka.
BLÁHA, Zdeněk. [i]Motýl a smrt.[/i] Rudé právo. 1968, roč. 48, č. 89 [30. březen], s. 5. [upraveno]
