Požár v opeře

"Požár v opeře" byl názornou ukázkou vhodného spojení zvukového filmu s operou. Filmová opera je sotva ideálem zvukového filmu. Něco jiného je, pokud lze vsunout do filmového příběhu některé operní scény. Tak vidíme a slyšíme ve zmíněném filmu nejlepší scény z "Tannhäusera" zazpívané a zahrané členy, sborem a orchestrem berlínské státní opery. Je zde milostná píseň Tannhäuserova, mužná výzva Wolframa z Eschenbachu a několik krásných sborů, které zároveň s orchestrem zastupují nejlepší zvukové partie filmu. S tím, co do hodnoty drží dětský sbor berlínského dómu. Jarmila Novotná zpívá vložku, která by jistě získala potlesk, kdyby to v našich biografech bývalo bylo zvykem. Děj filmu je skoro čítankově mravoučný. Bohatý světák, zvyklý si za své peníze koupit všechno, zatouží po lásce hezké chóristky. Je odmítnut, že jí svým vlivem dopomůže k velké úloze v "Hoffmanových povídkách", naše milá sboristka neví. Šťastnější je jeho přítel a tajemník. Boháč nakonec ukáže, že má smysl pro cizí štěstí a smíří se s osudem. Tento děj často uvedl diváky do zákulisí divadla, do zkoušek a příprav na premiéru. Tyto scény jakoby dýchaly nenuceností. Technicky efektně provedený požár jeviště, jímž měla být v paměti vyvolána vzpomínka na strašlivý požár divadla na Ringstrasse ve Vídni v 19. století. Gustav Fröhlich a Gustav Grüngens, tento jako blazeovaný světák, onen jako tajemník, se vzájemně ve filmu doplňovali. Ale rozhovory byly vedeny rozvláčně, což bylo asi vadou všech německých "mluvících" filmů. Poznámka autora: Tehdy 8. prosince 1881 zachvátil Ringtheater obrovský a zničující požár. Zrovna ten den byly na programu Hoffmannovy povídky, oheň vypukl rychle a diváci propadli panice a hrnuli se ke dveřím, které se otevíraly směrem dovnitř. Lidé proto měli zamezenou únikovou cestu ven. Počet obětí byl hrozný, čítal nejméně 384 úmrtí. Mnozí podlehli zraněním skoky z oken, druzí byli ušlapáni a ta větší část uhořela. Můj pradědeček zrovna v té době byl ve Vídni jako tovaryš a říkával, že byla tak obrovská zář od požáru, že se daly číst na vídeňských ulicích noviny. Po této tragedii vyšel zákon, myslím, že v roce 1882, kdy bylo přímo nařízeno, že u takových budov, kde se počítá s velkým soustředěním lidí, musí být vnější otevírání dveří a u divadel také železná opona, včetně impregnace dekorací.