Třináctý předseda

Deset let stará hra – což je u publicistiky zpoždění nenapravitelné – se objevila na obrazovce. Ale způsob zpracování, způsob otevření tématu důrazně upozornil na to, že o vyhraněnou publicistiku a službu dni ani zdaleka nejde. Že aktuální problém (zda hospodařit podle osobních schopností či podle limitujících předpisů) prorůstá a přerůstá téma nadčasové. Předseda kolchozu stojí před soudem, protože hospodařil „kapitalisticky“ (s nesporným úspěchem). Je obviňován ze zneužívání osobní moci a zpronevěry majetku ve společenském vlastnictví. Prokurátor, senát, mluvčí poškozené strany – a svědkové, členové kolchozu. Mezi nimi na lavici obžalovaných předseda, který odmítl obhájce. Zajímavé to začíná být v okamžiku, kdy se všichni ukážou být lidmi s výraznými postoji, osudy, neopakovatelným myšlením a chováním. Kdy jde nejen o obžalovaného, ale o každého z nich a o každého z nás. (Pokud si to chceme uvědomit.) A v tom je síla televizní inscenace Abdullinova TŘINÁCTÉHO PŘEDSEDY. Sovětské divadelní hry, jedné z těch, kterou marně prosazovali naši dramaturgové na repertoár divadel. Českou premiéru však přece jen měla u amatérů v Benešově. Poté ji uvedl rozhlas. To, čím je na první pohled text statický, bez velkých dramatických situací a propracovaných charakterů, se stalo při jeho opožděném, ale záslužném uvedení vlastně kladem. Zaujatí a profesionálně zodpovědní inscenátoři otevřeli specifiky televizní řečí s intimní naléhavostí skutečná lidská dramata: jejich úhrnem vytvořili drama společenské, občanské. Režisér Pavel Háša – s nímž připravili kvalitní textové a koncepční východisko Marie Loucká a Ondřej Šrámek – slouží dílu, ne však pouze liteře textu, dotvářením a obohacováním charakterů, střetávajících se v etickém konfliktu. Režisérovu práci s pozoruhodně obsazenými herci zprostředkovala obrazovka – se svými možnostmi „pohledu do očí“ – velmi přesvědčivě. Přispěla k tomu samozřejmě i kamera Vladimír Opletal. Trumfovým esem obsazení je Luděk Munzar – Sagadějev. Většinu přelíčení sedí, mlčí, dívá se: ale jak! Přísně zkoumá sebe i ostatní, jeho tvář je nepřetržitou konfrontací s výpověďmi svědků, jeho odpovědi jsou skoupé, pod neochotou tají hrdost i stud. Překvapivě reaguje na vyprávění staré Sauban (Věra Kubánková) o tom, jak těžce začínali – je zarmoucen, nesouhlasí, ví, že emocionální argumenty tu neplatí, ale zároveň je i dojat. O to víc je mu těžko. Co vše lze vyčíst z hercovy tváře, očí, výrazu, úst, pootočení hlavy… Vrcholem výkonu i celé inscenace je jeho monolog, jemuž předchází tvrdé střetnutí s okresním tajemníkem Bajimovem (Karel Pospíšil), které vzplane naprosto nečekaně; do té doby Sagadějev spíš pozoruje a Bajimov dává přednost „domluvě“. Sagadějevovu závěrečnou řeč pojal herec jako zpověď člověka, který se najednou ptá sám sebe. Dosud ovládaná tvář je rozrušená, hlas vypovídá službu, gesta jsou bezradná. To je ten „obyčejný člověk pobuřující svou výjimečností“. Neobvykle autentický zážitek vyvolává živé asociace a přesahuje hranice hry i inscenace. Postavy dramatu nejsou černobílé. Režisér s herci posilují jejich nejednoznačnost, jejich obtížnou situaci a nesnadné rozhodování. (To je ovšem v poslední instanci na divácích: soud odchází k poradě, hlas Martin Stropnický zpívá křehkou píseň beze slov a jdou závěrečné titulky.) V běžné televizní praxi jsou vlastně překvapením všechny herecké výkony: svou soustředěností, opravdovostí, vědomou účastí v onom navýsost společenském dramatu, v němž život překonává platnou právní normu a vyžaduje změny. A tak i díky výtečným hercům (Věra Kubánková, Karel Pospíšil, Ondřej Havelka, Ilja Prachař, Petr Pelzer, Lubor Tokoš, Helena Friedrichová, Slávka Hozová, Dana Syslová, Svatopluk Skopal, Jana Vychodilová a Jaroslava Brousková), kteří v tomto typu dramatiky investovali své osobnosti, přišel Třináctý předseda právě včas. Rozhodně nešlo o běžnou (pohodlnou, atraktivní) diváckou záležitost. Kdo však setrval (těch devadesát minu čistého času), ten myslím nelitoval. Vždyť touha po obnovování lidských vztahů snad ještě někdy někde někoho trápí. Nebo ne? BOKOVÁ, Marie. [i]Pozdě? Včas?[/i] Scéna. 1988, roč. 13, č. 15, s. 5. [upraveno]