Německé tanky II. světové války – STUG III a IV.

Panzer III byl páteří německých tankových jednotek po celou dobu války počínaje operacemi proti Sovětskému svazu. Výborné vlastnosti jeho podvozku předurčily jeho využití pro další bojovou techniku. Nejvýznamnějším bojovým obrněným prostředkem zkonstruovaným na podvozku a vaně Panzeru III bylo právě „Útočné dělo III“ zkráceně označené STUG III. Osazené kanonem StuK (Sturmkannon) 37 L 24, později StuK 40 L 43 a 48, ráže 75 mm, bylo hlavním a nejrozšířenějším německým pancéřovaným vozidlem a bylo určené k přímé podpoře útočící pěchoty. Ve verzi E mělo ještě kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. STUG byl poháněn 12 válcovým benzinovým motorem Maybach HL-120 TRM o výkonu 300 koní. Měl čtyřčlennou posádku, dojezd 155 kilometrů a hmotnost 24 tun. Posádku a agregáty děla chránil pancíř o tloušťce 16 až 80 mm. Vozidlo mělo nízkou siluetu, pouhých 210 cm, takže bylo obtížně zaměřitelné. Z hlediska pasivní ochrany vozidla byl výhodný i skloněný čelní pancíř. Celková výroba všech sérií a verzí - bylo jich devět - dosáhla 9 400 kusů. Z nich nejpočetnější byla verze G na podvozku Panzeru III modelu M, které bylo vyrobeno 7 890 kusů. Ta měla lafetován kanon StuK 40 L 48 a dva kulomety MG 34. Tato verze dostala také přídavné boční pancíře a ke konci války ještě přídavný čelní štít nazývaný německými vojáky Saukopf (prasečí hlava), protože účinnost tankových kanonů protivníka, zejména Rudé armády, vzrůstala. STUGy sloužily ještě dlouho po válce. Například i v Československé armádě pod označením Samohybný protitankový kanon ShPTK 40/75 N. Používali je i v jiných státech, například na Arabském poloostrově. Poslední kusy se na syrské straně zúčastnily arabsko-izraelské šestidenní války v roce 1967. Sovětský svaz vyráběl od roku 1943 podle ukořistěných kusů samohybná děla SU-76i, která byla od posledních útvarů vyřazována až v šedesátých letech 20. století.