Spiklenci velikého díla

"Spiklenci velikého díla" - Zásluhou firmy Velebfilm, se na plátna našich kin dostal opravdový skvost filmového umění a nesporně nejlepší sovětský film, který k nám dosud přišel. Jeho podkladem bylo povstání Děkabristů z roku 1825. Hrdinou filmu je mladý poručík, který nejvíce přispěje k povstání, které je však potlačeno. Kdežto ostatní vzbouřenci jsou zatčeni, jemu se podaří uniknout a pokusí se o osvobození vězňů. Částečně se to zdaří, ale on sám zahyne, aniž mohl dát ve svém srdci vyklíčit lásce. Děj je poměrně jednoduchý, dramatická zápletka je zde vedlejší věcí. Ale to filmové zpracování! Lépe řečeno, optická báseň, zkomponovaná na historický děj. Již úvodní scéna, představující vojáka na stráži, opřeného o mrazivou noc, dáva tušit, že divák měl možnost vidět film, který se zcela vymykal běžné kinematografii. Ukázaly se mu nové možnosti, dosud neznámé cesty optické rytmiky. Určitě obecenstvo dlouho nezapomělo na obraz srážky mezi vládním vojskem a povstalci. Vzbouřenci táhnou mrazivou cestou a náhle se proti nim na návrší objeví baterie.Její obraz je na světelném pozadí filmu narýsován určitě a konkrétně ve formě siluety, v níž každý jednotlivec je jako vytesán z mramoru, prostě jako socha. Vznikl úžasný dojem z této siluety, výstižný a urputně tvrdý dojem neúprosného a nesmiřitelného nepřátelství. Scéna po bitvě, scéna nastoupivšího pluku, scéna na kluzišti, scéna v hostinci - všechny vynikají jednotností ovzduší, novostí seskupení a vzácným, kouzelným rytmem obrazů, které jim dává nádech až baladický. Dramatičnost děje je na každém metru podškrtnuta filmovou technikou bezpříkladné působivosti a strhující působnosti. Individuální výkon herců je zasazen do prostředí naprosto harmonicky a nelze vlastně dobře říci, zda hra stínů zvyšuje tragičnost hry či zda je tomu obráceně. Režiséři Grigorij Kozincev a Leonid Trauberg, kteří jsou autoři filmu, podali výkon naprosto neočekávaný a strhující. Kameraman Andraj Moskvin, by si jistě tehdy zasloužil titul prvního filmového básníka.