Převozník

Ne pokaždé televizní tvorba překvapí dílem tak vnitřně opravdovým, tak zvládnutým, jako v případě PŘEVOZNÍKA. Z tematiky mnohokráte exploatované Karel Major vykřesal příběh prostý, nenápadný, nepatetický, pro svou vroucnost hluboce lidský, věrohodný. Vrací se do dusných dob heydrichiády, zajímají jej lidé v jedné zastrčené vsi, kde relativní klid nenadále naruší zatčení jednoho z obyvatelů pro přechovávání zbraně. Zdánlivě stojatý běh života začíná doznávat povážlivých trhlin. Vzrůstá vzájemná nedůvěra, sílí neklid a původně osobní neshody začínají nabývat širších rozměrů. Hostinskému Jarouškovi (brněnský herec Ladislav Lakomý) se splní dávné přání, odkoupí převoznictví. Ještě netuší, jaké potíže mu příští dny přinesou: nejprve na zahrádce nalezne revolver, pak v loďce schová podezřelou zásilku – požádá jej o to mladík, který je zjevně na útěku. Razie jsou na denním pořádku a o tíživém tajemství se dovídá stále více lidí. Karel Major napsal pevně sevřený scénář s propracovanými a nepředstíranými dialogy, kterým beze zbytku věříme. Takto se tehdy skutečně mohlo mluvit. Každá postava je odstíněna už svou mluvou. Major má cit pro míru a umí odhadnout, kolik slov je pro kterou situaci únosných. Cenné je, že příběh není referován v dialozích, ale naplněn konkrétními akcemi. Dílčí nedostatky samozřejmě nalezneme, ale spíše ve volbě motivu než jeho zpracování. Např. vrcholný okamžik, kdy Němci objeví skrýš, v níž ještě před chvílí byly schovány nebezpečné předměty, ale naleznou v ní něco naprosto jiného, poněkud zaskřípe svým nezakrytým idealizováním. Na úspěchu výsledného tvaru má zásadní podíl režisér Petr Tuček. Jeho film vyniká tou vzácnou vlastností, že se netříští, drží pohromadě a složky vyprávění udržuje v poměrné rovnováze. Tuček se podřídil potřebám komorního dramatu a dosáhl málokdy viděné dramatické sevřenosti, kde nekolísá logika vývoje, kde až na výjimky nenastane žádný násilný a chtěný skluz. Úspěšně se vyhýbá vnější senzačnosti, dramatičnost a napětí vyvěrají zevnitř. Nesnaží se postavy stylizovat do póz nebojácných herojů, nahlíží na ně s vědomím všech jejich chyb a nedostatků. Dovedně odkrývá vztahy mezi nimi, dosti přímočarými tahy charakterizuje rozložení stanovisek, dobře zachází s naznačenou, ale nikdy nepotvrzenou domněnkou (protože možná subjektivní ze strany hlavní postavy) o udávání – nedořečenost vyznění znamená řídký a pochváleníhodný zjev v naší televizní dramatice. Představuje ostatně trvalý zdroj dramatického napětí, které nepřetržitě graduje. Pocit možného ohrožení je vyjádřen velice naléhavě. Částečnou výhradu lze snad vznést vůči tomu, že občas se pozapomnělo, že střídmější výrazový prostředek může působit výrazněji než kaskáda efektů – mám na mysli zpodobnění významově redundantní noční přestřelky, ač by lépe vyzněla zkratka. Hostinský ostatně slyšel pouze střelbu, nebyl při ní. Tak proč ho s ní spojovat? Nepřesně je osvětlena epizoda, kdy hostinskému uplave loďka se schovaným balíčkem – nevíme přesně proč, vždyť ji šel přitáhnout ke břehu. Nelze vyslovit spokojenost s časovým průběhem výjevu, kdy se hostinský vrací s nalezenou loďkou domů, kam přichází za naprosté tmy, ač předtím plul za plného slunečního svitu. Vše se přitom odehrává v bezprostředním okolí vesnice. To jsou však drobná nedopatření, která nemohou zkalit celkový příznivý dojem. Nesmírný podíl na sugestivním vyznění má nepochybně herecká složka. Ladislav Lakomý pojal svého hostinského Jarouška jako typického živnostníčka ovládaného morálkou své třídy, člověka, který se vyhýbá rozepřím (ale nevyhne se jim, převoznictví chtěli získat i jiní), dobráka vcelku neprůbojného až bázlivého, jenž dokáže pomoci odboji, ač bez halasného nadšení, ale zdá se, že s pochopením a sympatiemi. Lakomý vystižně zprostředkoval jeho narůstající obavy, bobtnající strach z prozrazení. Těkavá tvář s kulatými brýlemi, nejistý, stále jakoby defenzívnější tón mluvy, chvatná chůze modeluje obraz člověka, který doslova překonává sám sebe. Neméně velkým a příjemným zážitkem byl výkon Jiřina Švorcová v roli Jarouškovy ženy Růženy. Podala kultivovaný náčrt povahy a jednání člověka, jehož hlavním kritériem je zachování rodiny a přežití nebezpečných časů. V hlasu i gestech, jistou domáckou rozšafností vyjadřuje nesouhlas, aby se muž zabýval jinými záležitostmi než soukromými. Nezapomenutelným diváckým zážitkem zůstane její herecky bravurní hysterický výstup poté, co hitlerovec nalezne tajnou skrýš. Oba hlavní představitelé ztvárnili nebývale životné postavy, které se dostávají do zapeklité situace dříve, než si to plně uvědomí, jakoby bez ohledu na své úsilí všemu nebezpečenství se vyhnou. Zde trošku prosakují tendence k osudovosti. Ostatní interpreti (Jan Vlasák, Karel Hlušička, Lubomír Kostelka aj.) na omezenější ploše přinesli odpovídající výkon, byť spíše jednorozměrný a tvořící pozadí. Jedině Miroslav Vladyka kreslí svého prchajícího odbojáře příliš koženě. Vladimír Opletal kamera odvádí očekávaný standard bez větších výkyvů, citlivě je provedena montáž. Shrnuto: Převozník patří jednoznačně k nadprůměru. JAROŠ, Jan. [i]Příběh obyčejného člověka.[/i] Scéna. 1984 [28. květen], roč. 9, č. 10, s. 5. [upraveno]