Franco Fabrizi

Franco Fabrizi se v italské kinematografii uplatnil jako prototyp lehkovážných mladíků a svůdných playboyů, kteří se nezdráhají využívat výhod své doby i za cenu překročení hranic zákona. Takové role hrál ve stěžejních filmech padesátých let, i v řadě béčkových titulů následující dekády. Pocházel ze severní Itálie a narodil se v malém městečku Cortemaggiore. Jeho otec byl holičem, matka pracovala jako pokladní v kině. Mladý a pohledný Franco se krátce po válce začal živit jako fotomodel a jistou popularitu mu přinesla účast v tehdy populárních fotorománech v časopisech, krátce nato začal vystupovat v kabaretech, varieté i na divadelních jevištích. V nevelké úloze fotomodela ostatně debutoval i na stříbrném plátně v Antonioniho filmu KRONIKA JEDNÉ LÁSKY (Cronaca di un amore, 1950), načež následovaly další menší role. Přelomem se stal slavný film DARMOŠLAPOVÉ (I vitelloni, 1953), pro který Fabriziho angažoval Federico Fellini. Tady Franco Fabrizi poprvé prezentoval polohu lehkomyslného mladíka, která mu byla souzena i v řadě dalších filmů (jeho partnerkou zde byla česká hvězda Lída Baarová). Pro úplnost dodejme, že v tomto filmu Fabriziho daboval Nino Manfredi, nebyl to ostatně jediný případ, kdy byl namluven jiným hercem s většími zkušenostmi. Fellini pak Fabriziho přizval ke svému dalšímu filmu PODVODNÍK (Il bidone, 1955), další velké role – opět velmi podobné – mu nabídli neméně významní režiséři v neméně významných filmech jako Michelangelo Antonioni (PŘÍTELKYNĚ – Le amiche, 1955) nebo Luigi Zampa (ŘÍMANKA – La Romana, 1955). Z Franca Fabriziho se stala filmová hvězda, byl označován za italského Cary Granta a média propírala i jeho vztah s herečkou Silvanou Pampanini Vedle výrazně dramatického žánru našel Franco Fabrizi uplatnění i v komediích nebo v dobově oblíbených povídkových filmech, ve druhé polovině padesátých let točil i ve Francii, pracoval například s Rogerem Vadimem nebo Henri Decoinem, za zmínku stojí jeho postava vrahem ohroženého taxikáře Lamberta v Molinarově kriminálce SVĚDEK VE MĚSTĚ (Un témoin dans la ville, 1959). Během šedesátých let se frekvence Fabriziových vstupů před kameru sice nesnížila, začal ale klesat význam jeho rolí i počet hodnotných uměleckých počinů. Zmínku si nicméně zaslouží Risiho komedie TĚŽKÝ ŽIVOT (Una vita difficile, 1961), v níž stanul po boku Alberta Sordiho, dále pak film ZNAL JSEM JI DOBŘE (Io la conoscevo bene, 1965), různé žánry znovu točil i ve Francii, u nás jsme jej mohli vidět v několika komediích s Louisem de Funesem (TONOUCÍ SE STÉBLA CHYTÁ – Le petit baigneur, 1967; PITI PITI PA - L′homme orchestre, 1970). Kolem padesáti let věku byl Franco Fabrizi již unaveným seladonem, což platilo jak v soukromí, tak před kamerou. Stále sice točil filmy, pracoval také pro televizi, jeho hvězdná sláva byla však již minulostí. Naposledy na sebe výrazně upozornil postavou konferenciéra ve filmu GINGER A FRED (Ginger e Fred, 1985), což byla pro Fabriziho po dlouhých letech opětovná spolupráce s Fellinim. Jeho posledním vystoupením před kamerou byla vedlejší role ve filmu RICKY A BARRABAS (Ricky e Barrabas, 1992). Poslední léta života strávil Franco Fabrizi ve svém rodišti v Cortemaggiore, kde nakonec i zemřel v říjnu 1995 následkem rakoviny střev ve věku 69 let.