Anna Steimarová

Anna Steimarová, rozená Budilová, pocházela ze slavné divadelnické rodiny, jejím otcem byl legendární herec a režisér Vendelín Budil (1847-1928). Již jako malá holčička měla úspěch v Malém lordovi na jevišti plzeňského divadla a s tímto představením hrála také v pražském Národním divadle a dokonce ve Vídni. Přes všechny předpoklady rozvíjet svou nastartovanou dráhu na divadelních prknech, Anna se načas odmlčela a zdokonalovala se ve zpěvu, studovala také jazyky. Jako sopranistka chtěla vstoupit do světa opery, její hlas však nebyl pro tento obor dostatečně silný, úspěch ale na ni čekal v operetě. Ještě před první světovou válkou zpívala ve Stuttgartu, Rostocku a Vídni, pod pseudonymem Anny Hoffman vystupovala v Německém divadle v Praze. Ve dvacátých letech působila na pražských operetních scénách, například v karlínském Varieté, Aréně a Švandově divadle. Výjimečné bylo její působení na činoherním jevišti a v letech 1928-1930 hrála ve Vinohradském divadle, třicátá léta pak byla ve znamení jejího účinkování ve Velké operetě. Za druhé světové války našla útočiště v holešovicé Uranii (1939-1942) a nuselském Tylově divadle (1942-1944). Po osvobození v rychlém sledu vystřídala angažmá v Liberci a Zlíně, mihla se také na jevišti Národního divadla. V roce 1947 znovu nastoupila do Severočeského divadla v Liberci, o pět let později sice odešla do penze, ale liberecká scéna využívala jejího pohostinského vystupování až do roku 1958. Anna Steimarová vynikla jako herečka a zpěvačka živého temperamentu a našla bohaté uplatnění ve slavných operetních kusech, například v Žebrácké opeře, Giudittě nebo Pygmalionu. Filmografie Anny Steimarové překvapivě není nijak bohatá, čítá necelých třicet titulů natočených v průběhu více než čtyř desetiletí. Debutovala ještě před první světovou válkou v komedii PAN PROFESOR, NEPŘÍTEL ŽEN (1913), kterou režíroval její pozdější manžel Jiří Steimar. K práci před kamerou se vrátila znovu až po dvaceti letech ve zvukovém filmu. Do konce války pak hrála zhruba ve dvaceti filmech různých žánrů i rozdílných uměleckých kvalit. Steimarová se objevovala výhradně v menších až epizodních rolích, jimž však dokázala vdechnout silný emocionální prožitek, její přísný zjev ji předurčil k postavám nepříliš hezkých a nesympatických dámiček z vyšších i nižších vrstev. Z jejích filmových rolí té doby stojí za zmínku postavy stárnoucí zpěvačky ve filmu PANENSTVÍ (1937), žebračky v dramatu HUMORESKA (1939), objevila se také ve slavné BABIČCE (1940). Dobová kritika vyzdvihla její výkon v roli Madame v melodramatu NOČNÍ MOTÝL (1941). Výraznější kreace výmluvných žen vytvořila také v dodnes slavných veselohrách jako KRISTIAN (1939) nebo KATAKOMBY (1942), nevyhnula se ale ani účasti ve filmech průměrných až podprůměrných. Objevila se ještě ve dvou filmech po roce 1945, ale s odchodem na oblastní scénu v Liberci její spolupráce s filmem v podstatě skončila. Až o řadu let později se mihla v roli babičky v komedii PÁTÉ KOLO U VOZU (1958). Anna Steimarová byla manželkou neméně slavného herce Jiřího Steimara (1887-1968), s nímž se rozvedla ve 30. letech. V rodinné tradici pokračovaly i obě jejich děti, Jiřina Steimarová (1916-2007) a předčasně zemřelý syn Miloš Steimar (1922-1949). Herecké a životní dráze Anny Steimarové se věnuje publikace Sága rodu Budilova (1980), později pak autobiografie její dcery Jiřiny s názvem Ničeho nelituju (2007).