Václav Kubásek

1/ÚVOD - ZAČÁTKY UMĚLECKÉ PRÁCE Režisér, scénárista a herec epizodních rolí Václav Kubásek se narodil v roce 1897. Původem pocházel z dělnické rodiny, ale převládla v něm touha hrát divadlo. Nejprve působil u venkovských společností a po skončení první světové války ho Václav Binovec zaměstnal ve Wetebfilmu jako pomocného režiséra. Svůj první film natočil Kubásek v roce 1923. 2/ ZÁHADNÝ PŘÍPAD GALGINŮV Prvním režijním projektem Václava Kubáska se stalo toto filmové zpracování povídky Otomara Schäfra (1883 - 1945), ředitele Kavkovy taneční školy a autora mnoha kratších literárních útvarů. Původní název povídky zněl Nerozřešitelný případ Galginův. Vyšla roku 1914 v knize povídek a novel Hrdina Lackmann a jiné povídky. Jednalo se ve své době o oblíbený divácký námět – dvojnictví, i když v celkovém globálu šlo o dost nepravděpodobný příběh. Nicméně pro diváky se zfilmované literární dílo stalo zajímavé. Hlavní postavou tohoto filmu je statkář Galgin, jenž zdánlivě zahynul při železničním neštěstí. Ve skutečnosti však přežil, avšak ztratil paměť a stal se tulákem, jenž si říkal Mathis. Tuto ústřední roli výborně ztvárnil Theodor Pištěk, který zahrál velmi osobitě statkáře i tuláka, odlišnost obou postav nevyplývala pouze z masky hercovy, ale rovněž i z hereckého projevu. Ten u němého filmu byl, co se gest a mimiky týče, obzvlášť důležitý. Mezi dalšími rolemi zaujal Ferenc Futurista v roli milence Galginovy manželky. Záhadný případ Galginův získal I. cenu v soutěži FILMOVÉ LIGY ČESKOSLOVENSKÉ. 2/ ČAROVNÉ OČI Ačkoliv se jednalo o v pořadí druhý Kubáskův film, ve skutečnosti jeho premiéra byla dříve nežli Záhadný případ Galginův, což bylo podmíněno nedůvěrou majitelů společnosti k českému filmu jako takovému. Čarovné oči byly adaptací stejnojmenného románu Bohumila Zahradníka – Brodského. I zde vytvořil hlavní roli Theodor Pištěk a ač se to zdá neuvěřitelné, tento pozdější „zvukový“ představitel tatínků a strýčků, hrával v němé éře i role milovnické. V Čarovných očích ztělesnil statkářova syna, jenž se zamiluje do krásné cikánky v podání Mary Jansové. Láska mladých milenců zůstane nenaplněna zaviněním mladšího bratra mladého statkáře, jehož ztělesnil Eduard Malý, častý představitel charakterních rolí v němém filmu. 3/ SPOLUPRÁCE S JOSEFEM KOKEISLEM Josef Kokeisl byl kameraman, s ním spolupracoval Kubásek i na výrobě obou výše uvedených filmů. Po Čarovných očích převedli do filmové podoby román Ivana Klicpery Jindra. Film byl natočen pod rozšířeným názvem Jindra, hraběnka Ostrovínová. Jedná se o příběh nenaplněné lásky mladého učitele ke krásné dívce, kterou její rodiče provdají z existenčních důvodů za hraběte Ostrovína. V manželství však Jindra není šťastná a po několika letech zármutku a chřadnutí umírá. Dalším počinem Kubáskovým bylo zpracování románu Dvojí život od Vavřince Řehoře, pojednávající o osudech maty a její nemanželské dcery. Poté následoval film Děvče z hor, opět adaptaci románu Bohumila Zahradníka – Brodského. Tentokrát šlo o dost sentimentální záležitost – příběh krásné chudé dívky. Film postrádal dějovou linii, spíše se jednalo o poskládání několika samostatných epizod bez vzájemného propojení. 4/ JEDENÁCTÉ PŘIKÁZÁNÍ Taktéž o desetiletí později v éře zvukové byla zfilmována veselohra F. F. Šamberka s názvem Jedenácté přikázání. Její „nemluvící“ předchůdkyně z roku 1925 v Kubáskově režii představovala poměrně ojedinělou záležitost němého filmu. Zápletka odehrávající se kolem zapřisáhlého starého mládence, jenž se však po letech ožení s krásnou dívkou, kterou musí zapřít před svými staromládeneckými kamarády, je vysloveně konverzační záležitost a z ní vyplývající i humor. Kubásek si poměrně obratně poradil s přenesením této „mluvené“ zápletky do filmu bez zvuku. Velkou měrou k tomu přispěla také skutečnost, že krátce před zfilmováním byla Šamberkova hra uvedena na scéně Vinohradského divadla – na Silvestra roku 1923. Čítala na svoji dobu velký počet repríz, celkem 41, což svědčilo o popularitě této divadelní veselohry. Většina hereckých představitelů divadelní dramatizace přešla pod Kubáskovým vedením i do následného filmu. Jednalo se o Hugo Haase, Jaroslava Vojtu, Josefa Vošalíka, Františka Havla, Betty Kysilkovou, Vladimíra Majera a v neposlední řadě i Medu Valentovou, pro níž toto byla jediná role v němém filmu. Všichni, ač divadelní herci, si bez problému poradili s projevem filmovým, působili tak přirozeně jako kdyby: „...se sami dokázali před kamerou odpoutat od realisticky umírněné komiky divadelní předlohy a přejít ke komice parodistické a groteskní, takže – bez pomoci slova, protože i titulků užíval film na svou dobu téměř střídmě - vytvořili jakousi komedii v komedii, film téměř clairovského střihu, který se výrazně lišil od všeho, co Kubásek natočil.“ (cit. Bartošek, L., Náš film, str. 87) 5/ DALŠÍ NĚMÁ KUBÁSKOVA TVORBA Ve druhé polovině 20. let pokračuje Václav Kubásek v natáčení sentimentálních příběhů, mezi něž patří Válečné tajnosti pražské z roku 1926 podle Řehoře – Vraného. O rok později to byla Paní Katynka z Vaječného trhu, adaptace románu Popelky Biliánové, dnes bychom jej označili za klasickou červenou knihovnu. Tento film byl významný jen díky přítomnosti dvou mladých avantgardních herců té doby – Jiřího Voskovce a půvabného květu Jarmily Horákové, která podlehla těžké nemoci v roce 1928 ve věku pouhých 24 let. Další Shäferovo literární dílo zfilmoval roku 1928, jednalo se o Děvče z tabákové továrny. V tomto roce měla premiéru adaptace románu Karoliny Světlé – Nemodlenec. Tento film započal Kubásek natáčet již roku 1924, ale potýkal se s nedostatkem finančních prostředků, tudíž natáčení bylo přerušeno, dokončeno až roku 1927 a teprve v březnu 1928 se film dočkal své premiéry. Podle původního námětu trampského písničkáře Jaroslava Mottla vnikl v roce 1929 film Dítě periférie. Na sklonku 20. let již nebyla Kubáskova režijní tvorba přijata tak kladně jako o několik let dříve. Ač se jednalo opravdu o necelé jedno desetiletí, vývoj filmu a také společnosti šel stále dopředu. Diváci si v době mezníku mezi němým a zvukovým filmem žádali poněkud složitější filmové počiny, jako bylo např. drama Tonka Šibenice. Sentimentální románky převedené na plátno již náročnost diváka nemohly zcela uspokojit. 6/ VÁCLAV KUBÁSEK A ZVUKOVÝ FILM Ve zvukovém filmu po neúspěchu sentimentálních námětů z němé éry chtěl jít Václav Kubásek poněkud odlišnější cestou a zaměřit se na tématiku sociální. Původně měl v úmyslu zfilmovat sociální drama ze železničářského prostředí Rudé koleje, ale z tohoto záměru nakonec sešlo. V roce 1933 se mu však podařilo zdárně dovést do konce další záměr, a sice zfilmování díla spisovatele a politika F. V. Krejčího s názvem Svítání. V tomto ryze sociálně laděném projektu se Kubásek pokouší přiblížit divákovi hospodářskou krizi a stoupající nezaměstnanost. Není bez zajímavosti, že na scénáři spolupracoval s Kubáskem pozdější český slavný režisér Otakar Vávra. 6.A/ O ČEM POJEDNÁVÁ FILM SVÍTÁNÍ Popis dějové linie Kubáskova filmu Svítání si dovoluji vypůjčit z publikace L. Bartoška, Náš film: „Mladý stavební kreslič Adolf Souček (Vladimír Borský) má před svatbou s hezkou švadlenou Anežkou Kučerovou (Jožka Koldovská), pocházející z dělnické rodiny. Propuká hospodářská krize. Adolf je propuštěn z práce. Také Anežčin otec (J. O. Martin) a děd (Alexandr Třebovský) přicházejí o zaměstnání. Nervozita doby způsobí mezi snoubenci roztržku. Zoufalý Adolf havaruje na motocyklu, je těžce zraněn a hrozí mu ztráta zraku. U Kučerů nastal hlad. Matka (Ella Nollová) sbírá uhlí na haldách. Děda Kučera umírá. Také Adolf po návratu z nemocnice nemá co jíst a kde bydlet. Pomýšlí na sebevraždu. V této situaci ho vyhledá Anežka, která ho stále miluje. Ujme se ho a v pravém slova smyslu zachrání. Adolf najde práci na stavbě. Slušný stavitel (J. W. Speerger) mu umožní léčení. Po úspěšné operaci Adolf opět vidí. Krize končí. Kola se roztáčejí, optimistický pochod vyznívá v mohutnou píseň práce. Nastává svítání...“ (cit. str. 199) 7/ SPOLUPRÁCE S VLADISLAVEM VANČUROU Vyjma Svítání není Kubáskova tvorba v období 30. let nikterak významná. Téměř v zapomnění upadly tituly, jako byly filmy Osudné chvíle či Ženy u benzínu. Za zmínku však rozhodně stojí další dva tituly – Láska a lidé a Naši furianti (ve druhém případě se jedná o adaptaci známé stejnojmenné divadelní hry od Ladislava Stroupežnického). Na těchto titulech se podílel na scénářích i režii spisovatel Vladislav Vančura. 7.A/ LÁSKA A LIDÉ Tento film zavádí diváka do prostředí automobilových závodů. Ústředními postavami jsou zde automobilový konstruktér Viktor Kovařík (Karel Beníško) a závodník Jan Horn (Mirko Eliáš). Oba muži milují jednu ženu jménem Andula Hošková (Marie Glázrová). Mezi oběma ctiteli si dívka zvolí za manžela Viktora Kovaříka. Při jednom ze závodů je Kovařík vážně zraněn a odsouzen k doživotní invaliditě. Andula jej však odmítá opustit, i když on sám jí dává volnou cestu v lásce k Hornovi. Mladá žena přesto odmítá, ač Horna miluje. Kovařík se rozhodne, že svému příteli a manželce nebude stát v cestě. Vyvolá plynovou explozi, při níž nachází smrt. Jeho přání je splněno – cesta lásky Anduly a Jana je volná... V tomto filmu oba tvůrci – Kubásek a zejména Vančura – taktéž vyzdvihli sociální stránku, byť to není na první pohled patrné. Skrytý význam filmu je v podstatě kritikou majitelů automobilových závodů, kteří v touze pro prestiži a věhlasném jménu své značky neváhají nasazovat životy svých závodníků. Není také bez zajímavosti, že za kamerou u tohoto filmu stál dokumentarista J. R. Zika. Láska a lidé byl jeho jediný hraný film. 7.B/ NAŠI FURIANTI Václav Kubásek a Vladislav Vančura se v této adaptaci Stroupežnického hry, odehrávající se v jihočeských Cerhonicích, pokusili o širší záběr, než nabízí prostředí divadelních kulis. Filmové umění má šanci ukázat prostředí české vesnice a jejího života z více stran, mnoho záběrů je tedy exteriérových a mají i svůj dokumentární význam. Oba tvůrci se striktně nedrželi dramatu Stroupežnického, naopak – měnili celé dialogy a dokonce i přidali několik postav navíc. Vše bylo však uděláno s velkým citem a výsledný efekt byl skutečně kvalitní. Ve výběru hlavních rolí bylo velkým překvapením obsazení ústřední role Václava dosavadním představitelem epizodních rolí – Zdeňkem Horou. Jeho milou ztělesnila Zlata Hajdúková, známá z filmu Jánošík Martina Friče. Význam tohoto díla z našeho folklórního prostředí byl velmi aktuální v době své premiéry – začátkem března roku 1938. V té době došlo k zabrání Rakouska nacisty a naše země již velmi dobře tušila, že ani ona nebude rozpínavosti nacistického zla ušetřena. Vše, co v sobě ukrývalo poselství boje za národní tradice a kulturu, bylo lidmi vítáno. Film Naši furianti k takovýmto dílům bezesporu patří. 8/ ZÁVĚR – POVÁLEČNÁ TVORBA V období okupace se Václav Kubásek odmlčel. Z jeho několika poválečných filmů stojí za zmínku film ze železničářského prostředí Železný dědek v hlavní roli s Jaroslavem Marvanem. Tento náš přední herec zde dojemným způsobem ztvárnil starého železničáře, jenž zrekonstruuje svou milovanou lokomotivu označovanou železničářskou partou jako „Líza“. Po několika dalších méně významných projektech z počátku 50. let se již Václav Kubásek definitivně odmlčel. Zemřel v roce 1964. Zpracováno s využitím této publikace: BARTOŠEK, Luboš: Náš film – Kapitoly z dějin (1896 – 1945), vydala Mladá fronta v Praze, r. 1985, 1. vydání