Miloš Smatek

Tvorba skladatele Miloše Smatka zasáhla do několika oblastí české hudby první poloviny dvacátého století, mimo jiné je podepsán pod hudbou k více než padesáti filmům. Pocházel z jihočeského venkova, zájem o hudbu jej ale již v mládí přivedl do Vídně, kde studoval na konzervatoři mimo jiné pod vedením slavného skladatele J. B. Foerstra. Ve Vídni začínal i jako hudebník, hrou na kontrabas se prosadil v různých tělesech, po vzniku Československa nastoupil nakrátko do České filharmonie. Zájem o moderní hudbu a sblížení s osobnostmi české bohémy přivedly Miloše Smatka do světa kabaretů a počátkem dvacátých let byl kapelníkem kabaretu Revoluční scéna, v následujících letech působil na stejné pozici v několika dalších divadlech zaměřených na hudební tvorbu (Aréna na Smíchově, divadlo Varieté v Karlíně nebo Rokoko). V této době psal Miloš Smatek především operety, které jsou dnes již zapomenuté, tenkrát ale měly značný úspěch (Napoleonův trubač, Slečna Tralala, Irčin románek). Složil také operu Čachtická paní, kterou uvedlo Slovenské národní divadlo. Od divadla a operet nebyla daleká cesta k filmu a platilo to i u Miloše Smatka, v jehož tvorbě začala počátkem třicátých let převažovat práce pro filmové režiséry. Se svým dávným spolupracovníkem Karlem Hašlerem poprvé komponoval pro film PÍSNIČKÁŘ (1932), samostatně složil hudbu poprvé k filmu SEDMÁ VELMOC (1933). Nadále nicméně pracoval často ve dvojici, znovu například s Karlem Hašlerem pro filmy Martina Friče (U SNĚDENÉHO KRÁMU, 1933; POSLEDNÍ MUŽ, 1934; JÁNOŠÍK, 1935). Později pracoval například s Jaroslavem Křičkou (CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH, 1938; BARBORA HLAVSOVÁ, 1942) nebo s Juliem Kalašem (Z ČESKÝCH MLÝNŮ, 1941). Samostatně napsal Smatek hudbu k několika přepisům literárních nebo divadelních předloh (HORDUBALOVÉ, 1937; LUCERNA, 1938; JEJÍ PASTORKYNĚ, 1938). Vedle kvalitních a umělecky ambiciózních filmařských počinů můžeme ve Smatkově filmografii najít i hudební kulisy k filmům méně náročným, ovšem s výraznou hudební složkou (OKÉNKO DO NEBE, 1940). Několikrát se postavil i před filmovou kamerou v nevelkých úlohách dirigentů (TO BYL ČESKÝ MUZIKANT, 1940; ŠTĚSTÍ PRO DVA, 1940). Během čtyřicátých let se v práci Miloše Smatka vytratila invence a odbočil z písňové tvorby k orchestrálním skladbám a pochodům. Politickou angažovanost jeho skladeb té doby dokládají názvy jako Pochod tankistů, Pozdrav Sovětskému svazu nebo Na pomoc Koreji. Práci pro celovečerní filmy ukončil kompozicí pro komedie POSLEDNÍ MOHYKÁN (1947) a ŽELEZNÝ DĚDEK (1948).