Miloš Nedbal

Miloš Nedbal pocházel z učitelské rodiny, otec zároveň nadšeně ochotničil a hrál loutkové divadlo. V Milošových jedenácti letech se rodina přestěhovala do Prahy, kde pak absolvoval gymnázium a dva semestry na právnické fakultě, souběžně studoval na dramatickém oddělení Státní konzervatoře (1926-1928), mezitím navštěvoval také Pivodovu pěveckou školu a jako herec Umělecké besedy získal první zkušenosti. S plnou podporou rodičů se pak rozhodoval mezi činohrou a operou, nakonec nastoupil jako herec do Osvobozeného divadla (1928-1933), krátce mezitím účinkoval v Národním divadle v Brně (1929-1930). V Osvobozeném divadle vynikl ve hrách Učitel a žák, Golem nebo Vest pocket revue. V letech 1932-1935 byl hercem a režisérem v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, poté působil znovu v Brně, tentokrát v Zemském divadle (1936-1938), koncem 30. let pak již natrvalo zakotvil v Praze. Tady začínal ve Vinohradském divadle (1938-1942), kde v době okupace vynikl zajímavou krecí Hamleta se skrytými protinacistickými náladami, načež musel divadlo opustit. Poté hrál v Uranii (1942-1944), ale ještě před koncem války se krátce vrátil na Vinohrady (1944-1945). V roce 1945 pak našel angažmá v Národním divadle, kde působil čtvrstoletí (1945-1970). Jeviště naší první scény dalo Nedbalovi možnost uplatnit charakterní herectví se smyslem pro dramatickou vyhrocenost nezřídka s nádechem ironie a sarkasmu. Vynikl například v představeních Matka, Morálka paní Dulské, Hrátky s čertem, Konec masopustu nebo Tři sestry. V poměrně vysokém věku našel Nedbal nové uplatnění na scéně Divadla Za branou (1970-1972), to však bylo zrušeno nedlouho poté a Nedbal se pak na poslední léta aktivního herectví vrátil do Národního divadla (1972-1976). Je pochopitelné, že jako herec Osvobozeného divadla absolvoval Nedbal svůj filmový debut ve veselohrách Voskovce a Wericha (PUDR A BENZIN, 1931; PENÍZE NEBO ŽIVOT, 1932). S odchodem mimo Prahu se pak z filmu načas vytratil, znovu se objevil až v zapomenuté komedii ZTRATILA SE BÍLÁ PANÍ (1937). Pak nastala několikaletá éra prvorepublikového a protektorátního filmu, v níž Nedbal dostával role převážně strohých a přísných mužů; režisérům se často vyčítal stereotyp, s jakým nabízeli Nedbalovi role těžící ne až tolik z jeho hereckého umění, jako spíše z fyzického typu. V letech 1938-1945 hrál Nedbal ve dvaceti filmech, nejlépe si jej můžeme připomínat jako přísného profesora francouzštiny v komedii CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (1939), ve většině dalších filmů hrál právníky a ředitele, objevil se v řadě dodnes známých filmů různých žánrů. Po válce rozšířil Nedbal svou galerii hraných postav o důstojníky různých armád, z nichž nejlépe vyniká epizodní role generála von Schwarzburg ve filmu POSLUŠNĚ HLÁSÍM (1957). V poválečném období po sobě Nedbal zanechal výraznější herecké kreace jako zhýralý rytmistr Korzinek ve filmu TÝDEN V TICHÉM DOMĚ (1947) nebo důlní Bílek ve filmovém přepisu románu SIRÉNA (1947). Do této doby spadá také jediná Nedbalova hlavní role, a sice úředníka Doležala, který jako viník autonehody svádí vnitřní boj v psychologickém dramatu SVĚDOMÍ (1948). Následně si zahrál několik historických postav, například ve filmech CÍSAŘŮV PEKAŘ – PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951) nebo PSOHLAVCI (1955). V řadě dalších snímků kriminálního ražení hrál vyšetřovatele nebo naopak podezřelé (KDE ALIBI NESTAČÍ, 1961; NAHÁ PASTÝŘKA, 1966). Nedlouho poté ale příležitostí před kamerou výrazně ubylo, navíc v 70. letech se Nedbal objevil ve filmech nepříliš vysokých kvalit. Jeho poslední filmovou rolí byla postava bratrance venkovana v dětském filmu DIVOKÝ KONÍK RYN (1981). Jestliže film nedokázal v Nedbalově zralém věku využít jeho herectví, o to více příležitostí mu dala televize. Poprvé hrál v televizním přepisu Jiráskovy divadelní hry MAGDALENA DOBROMILA RETTIGOVÁ (1961), v průběhu šedesátých let se pak objevil v dalších televizních filmech, mimo jiné opět po boku Jana Wericha (KOČÁR NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI, 1962), nevelkou, ale výraznou postavou státního úředníka doktora Váchy se uvedl v seriálu SŇATKY Z ROZUMU (1968). Poté hrál v dalších seriálech kolísavých kvalit (za zmínku stojí BYL JEDNOU JEDEN DŮM, 1975), naopak ve formátu televizních inscenací a filmů participoval na řadě hodnotných děl. Poslední výraznou rolí byla postava nerudného důchodce Šantrochy v televizním filmu NEZRALÉ MALINY (1980). Významnou kapitolou Nedbalova profesního života byla pedagogická činnost. V letech 1942-1947 vyučoval na Státní konzervatoři, od roku 1947 až do své smrti pak působil na DAMU. Odchoval několik generací českých herců a mnozí z nich na něj dodnes vzpomínají jako na profesorskou legendu. Kromě již uvedených aktivit stojí za zmínku také Nedbalova práce s hlasem uplatněná v rozhlase a také na četných gramofonových nahrávkách. Za své působení se Miloš Nedbal dočkal také několika státních vyznamenání; v roce 1958 byl jmenován Zasloužilým umělcem, v roce 1981 mu pak byl udělen titul Národního umělce. Jeho pedagogická činnost mu vynesla Medaili J. A. Komenského (1977). Miloš Nedbal zemřel v Praze 31. října 1982 ve věku 76 let.