Jarmila Novotná

Jarmila Novotná pocházela z rodiny majitele módního salónu a již od dětství projevovala značně pěvecké nadání. Zpěvu se také věnovala, kromě toho hrála na klavír a hrála ochotnické divadlo. Rodiče ji v jejích záměrech podporovali a také v ní pěstovali vlastenectví, které Novotná projevovala až do smrti, přestože se po většinu života zdržovala mimo rodnou vlast. Studovala dívčí školu, v menších úlohách se objevila na scéně Vinohradského divadla. Absolvovala několik pěveckých lekcí u Emy Destinnové, poté se školila u Jana Hilberta Vávry. Již v roce 1922 vstoupila na jeviště Národního divadla, v roce 1924 pak měla první koncert v Mozarteu. V roce 1925 zazářila v Prodané nevěstě a v La Traviatě, ale teprve o něco později se jako osmnáctiletá mohla stát sólistkou Národního divadla (1926-1927). Její angažmá zde netrvalo ovšem dlouho, protože záhy přišly nabídky ze zahraničí; do Polska absolvovala svůj první zájezd ještě v rámci Národního divadla, pak již následovala úspěšná mezinárodní kariéra, k níž měla Novotná několik předpokladů – lahodný hlas s obdivuhodnou lehkostí stoupající do sopránových výšek, půvabný zjev, na rozdíl od mnoha jiných zpěvaček prokázala Novotná také herecké schopnosti, v neposlední řadě byl důležitý fakt v podobě osobní podpory rodiny prezidenta Masaryka. Po zájezdu do Itálie v roce 1929 (zde vystupovala a také si zde doplnila hudební vzdělání) našla Novotná stálé angažmá v Krollově opeře v Berlíně, následně ve Státní opeře tamtéž (1931-1933). Po Hitlerově nástupu k moci v Německu se vrátila do Československa (nacistický tisk tehdy halasně kritizoval, že není přípustné, aby Beethovena v Berlíně zpívala česká zpěvačka v češtině), znovu zpívala v Národním divadle, ale nezdržela se dlouho, její další štací byla Státní opera ve Vídni (1933-1938), mezitím ale hostovala také v Itálii, Francii, Británii, pochopitelně i u nás, kromě toho točila filmy. Po anšlusu Rakouska znovu prchala před nacisty, opět se vrátila na jeviště Národního divadla, kde se uvedla jako Rusalka. V létě 1939 pak již potřetí utíkala před fašistickým režimem, odjela do USA a získala angažmá v newyorské Metropolitní opeře (1940-1956). Její začátky tady ale nebyly jednoduché, musela začínat znova a pro Ameriku je typické, že více než její vlastní schopnosti jí dveře otevíral šlechtický titul jejího manžela. Za války pořádala četné hudební akce propagující Československo, mimo jiné prosadila nastudování Prodané nevěsty v angličtině, za klavírního doprovodu Jana Masaryka nazpívala české lidové písně a byla předsedkyní československé divize Červeného kříže v USA. V roce 1943 podnikla turné po jižní Americe, absolvovala také monstrózní koncerty na stadiónech pro krajany; vystoupení pro desetitisíce lidí v té době byla ojedinělá a jen dokládají význam Jarmily Novotné. Po válce se dvakrát vrátila do Československa, v roce 1946 byla hvězdou koncertu Červeného kříže v Národním divadle, nastudovala dvě operní role, v roce 1947 pak uspořádala koncertní turné po Československu. Komunistický puč v roce 1948 ji znovu přiměl k odchodu a vrátila se do USA, kde pak účinkovala v Metropolitní opeře do roku 1956. Přestože doménou Jarmily Novotné byla opera a zpěv, výraznou stopu po sobě zanechala i ve filmu. Již jako sólistka Národního divadla debutovala na filmovém plátně rolí komtesy Jacinty ve filmu VYZNAVAČI SLUNCE (1925). Ve zvukovém filmu se poprvé uplatnila nikoli u nás, ale v Německu, kde v té době působila. Hrála zpěvačky nebo šlechtičny v německých filmech, ovšem nijak vysokých kvalit, to je nutno dodat. Vidět ji bylo možno ve snímcích BRAND IN DER OPER (Požár v opeře, 1930), DER BETTELSTUDENT (Žebravý student, 1931). Za zmínku stojí její hlavní role Marie v německém filmu DIE VERKAUFTE BRAUT (Prodaná nevěsta, 1932), což byla muzikálová adaptace slavné Smetanovy opery. V mezičase působení v Německu a Rakousku se Novotná v roce 1933 krátce vrátila do Československa a dostala zde hlavní roli pěvkyně Máji Zemanové v melodramatu SKŘIVÁNČÍ PÍSEŇ (1933). Nejedná se o nijak vysoké umění, ale vzhledem k těžké dostupnosti zahraničních filmů s Novotnou je toto prakticky jediný titul, v němž si můžeme její osobnost připomenout i s obrazovou podobou. Po odchodu do Rakouska pak hrála v rakouských filmech, oslovili ji ale také například francouzští filmaři – LA DERNIÉRE VALSE (Poslední valčík, 1936). Výrazným způsobem se Novotná znovu před kamerou připomněla po válce v mezinárodním projektu THE SEARCH (Poznamenaní, 1948). Tady si zahrála velkou roli matky hlavního dětského hrdiny, jehož představitel Ivan Jandl získal za svou postavu Oscara. Po boku neméně slavného Maria Lanzy hrála v životopisném filmu THE GREAT CARUSO (Velký Caruso, 1950), což byl její poslední celovečerní film. Její další role pro americkou televizi jsou již zanedbatelné, za zmínku stojí snad jen její účast v televizním muzikálu THE GREAT WALTZ (1955) o skladateli Johannu Straussovi. Jarmila Novotná se v roce 1931 provdala za velkostatkáře a podnikatele Jiřího Daubka, který sice patřil k šlechtické rodině, ale rozhodně se nejednalo o vysokou aristokracii (Daubek bývá v řadě pramenů chybně označován za barona, podle rakouské šlechtické hierarchie, u nás po roce 1918 zakázané, mu ale náležel jen titul rytíře). Daubek se Novotnou po sňatku snažil přimět k ukončení kariéry, na což zpěvačka ovšem nepřistoupila. Stejně tak se minimálně zdržovala na rodinném sídle v Litni u Berouna, kde je dnes její muzeum. Z jejich manželství pochází syn Jiří (narozen v Londýně) a dcera Jarmila (narozená v Berlíně). V době manželovy nemoci v polovině 50. let ukončila Novotná angažmá v Metropolitní opeře a manželé přesídlili do Rakouska. Jiří Daubek zemřel ve Vídni v roce 1981, načež Novotná se vrátila do USA za svými dětmi. V roce 1982 pak překvapivě jako emigrantka dostala povolení k návštěvám Československa. V roce 1991 byla Jarmila Novotná vyznamenána Řádem T. G. Masaryka IV. třídy, získala čestné občanství Prahy, od roku 1997 má bustu ve foyer Národního divadla. Jarmila Novotná-Daubková zemřela v New Yorku 9. února 1994 ve věku 86 let. Pohřbena je v rodinné hrobce Daubků v Litni u Berouna. Jarmila Novotná patří k nejvýznamnějším osobnostem české opery, úctyhodná je její všestranná schopnost pěveckého projevu a obdivuhodná kariéra v celé Evropě. Jako druhá Češka po Emě Destinnové se prosadila i na scéně Metropolitní opery. Jejímu profesnímu růstu paradoxně napomohl fakt, že několikrát musela své působiště změnit nedobrovolně z politických důvodů. Úspěch v práci a rodinné zázemí se pak odráží v titulu její autobiografické knihy Byla jsem šťastná (1991).