Ladislav Boháč

Ve třicátých letech oblíbený představitel filmových milovníků, významný divadelní herec, ale také první ředitel Národního divadla po komunistickém převratu, to byl Ladislav Boháč. Narodil se v Uherském Brodě a pocházel ze vzdělané rodiny – jeho otcem byl Antonín Boháč (1882-1950), docent na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a zakladatel moderní české statistiky a demografie (za první republiky organizoval sčítání lidu). Ladislav Boháč studoval na slavném gymnáziu v Křemencové ulici (kde tehdy učil jeho otec) a setkal se tady s dalšími později významnými herci jako byli Jiří Voskovec nebo Miloš Nedbal. V té době se také věnoval ochotnickému divadlu a navštěvoval dramatický kroužek a přes otcovy plány, který chtěl mít ze syna právníka, nastoupil po maturitě na Státní konzervatoř. Studium herectví ale nedokončil, protože mezitím v roce 1926 začal hrát v Uměleckém studiu avantgardního režiséra Vladimíra Gamzy, v následujícím roce souběžně hostoval v Osvobozeném divadle. Následně nastoupil krátké angažmá ve Švandově divadle (1927-1928), pohostinsky účinkoval ve Vinohradském divadle, znovu krátce prošel scénou Osvobozeného divadla a nakonec v lednu 1929 nastoupil jako sólista činohry do stálého angažmá v Národním divadle, kde s přestávkou setrval více než čtyřicet let. Na jevišti se Boháč uplatnil díky fyzickému zjevu, k němuž připojil dokonalý verbální projev. První titulní roli na naší první scéně ztvárnil v Radúzovi a Mahuleně (1931), další velké role mu přinesl především klasický repertoár (Julius Caesar, Faust, Lucerna, Racek), zvláště ve třicátých letech se ale objevoval často i v moderním repertoáru dobově populárních, dnes však již často zapomenutých her. Až po šesti letech působení v Národním divadle byl Ladislav Boháč přizván do filmových studií; debutoval rolí bratra hlavního hrdiny v dnes prakticky neznámém melodramatu JANA (1935). O dva roky později pak ovšem slavil nebývalý triumf a nastoupil cestu ke slávě a úspěchu. Ve třiceti letech se tak zařadil mezi nejpopulárnější herce a v roce 1937 jej diváci v kinech mohli vidět v devíti filmech. Prvním z nich byla dodnes oblíbená komedie MRAVNOST NADE VŠE (1937), natočená narychlo o Vánocích 1936. Tady Boháč vytvořil partnerskou dvojici s Věrou Ferbasovou, jako mužský protagonista byl nicméně zastíněn Hugo Haasem. S Haasem se pak v témže roce setkal ve filmu DĚVČATA, NEDEJTE SE! (1937). Zmínku ale zasluhují jeho výrazné postavy v umělecky hodnotných dílech jako BÍLÁ NEMOC (1937, tady hrál maršálova pobočníka) nebo FILOSOFSKÁ HISTORIE (1937) vycházející z literární předlohy Aloise Jiráska. Úlohu potomka ústřední dvojice ztvárnil ve filmu LIDÉ NA KŘE (1937), po boku Lídy Baarové pak hrál v dodnes ceněném titulu PANENSTVÍ (1937). Dodnes je vysoce ceněná jeho postava Zusky v dramatu HLÍDAČ Č. 47 (1937). V následujícím roce 1938 hrál v osmi filmech, opět poměrně velké role, současným divákům je nejlépe známá postava profesora Bartoše v komedii ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA (1938), znovu s Hugo Haasem hrál ve filmu SVĚT KDE SE ŽEBRÁ (1938). V menších rolích se objevil i v dalších dodnes slavných filmech (CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH, 1938). V době okupace pak dvakrát slavil úspěch po boku Zdeňky Sulanové v komerčně úspěšných sentimentálních titulech (LÍZINO ŠTĚSTÍ, 1939; MADLA ZPÍVÁ EVROPĚ, 1940), v nevelké úloze jej můžeme vidět i v MĚSTEČKU NA DLANI (1942). Dobová kritika i pozdější odborná literatura poukazuje na fakt, že Ladislav Boháč se před kamerou nedokázal zbavit divadelního hereckého projevu a většinu jeho výstupů před kamerou považují za nepřesvědčivé, jeho obliba u publika byla ale mimořádná. Po druhé světové válce nebyl sice Boháč na rozdíl od mnoha jiných perzekuován, ale jako řada dalších herců byl postaven před nepříjemnou skutečnost, že pro jeho prototyp představitele lyrických milovníků není ve znárodněné kinematografii místo. Výraznou příležitost ale dostal v úloze alkoholika Hudce ve filmu SIRÉNA (1947), režisér tohoto dramatu Karel Steklý jej pak angažoval i do svého dalšího filmu KARIÉRA (1948). V následujících letech se objevil v několika propagandistických budovatelských filmech, zmínku si ale zaslouží jeho participace na několika historických filmech (TEMNO, 1950; JAN HUS, 1954; JAN ŽIŽKA, 1955). K vysokým obrátkám se po osvobození roztočila divadelní kariéra Ladislava Boháče. Začal vystupovat jako jeden z předních stoupenců komunistické ideologie v oblasti divadla, v roce 1946 ostatně ztvárnil postavu Stalina v představení Kremelský orloj. Jako předseda odborové rady Národního divadla tak dlouho útočil na dosavadního ředitele Václava Vydru staršího, až nakonec dosáhl jeho odvolání a v roce 1949 byl sám do této funkce jmenován. Nadále v Národním divadle působil i jako herec, ovšem v představeních, které dnes bývají uváděna jako odstrašující příklad zideologizované koncepce poúnorového divadla (Čestný soud). V této době se také začal věnovat divadelní režii, ale i když vsadil na osvědčené klasické předlohy, jen výjimečně se jeho realizace dočkaly úspěchu (například Lucerna z roku 1952). Počátkem 50. let namísto nemocného Otakara Jeremiáše převzal také vedení operního souboru a i tady začal režírovat (Prodaná nevěsta, Libuše). V roce 1953 byl Boháč odvolán z funkce ředitele Národního divadla a nahrazen ještě více angažovanějším Drahošem Želenským, nadále ale ve svazku naší první scény setrval jako herec, příležitostně i jako režisér (Námluvy Pelopovy, Fidlovačka). Spolupráce Ladislava Boháče s filmem se v této době stala sporadickou, v 60. letech začal ale více točit pro Československou televizi, kromě několika dodnes známých televizních seriálů (HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, 1969) jej diváci mohli vidět v některých kvalitních televizních inscenacích vycházejících z klasických předloh (NOC BEZ ÚSVITU, 1966; NĚKOHO JSEM ZASTŘELIL, 1968; PASIÁNS, 1969). Významná je také Boháčova spolupráce s rozhlasem, dabingem, jako komentátora jej mohli diváci slyšet i v dokumentech. V roce 1967 začal Boháč vystupovat na progresívní scéně Divadla Za branou, o rok později požádal o vyvázaní z pracovního poměru s Národním divadlem a zahájil dlouhodobou neplacenou dovolenou. V Divadle Za branou byl v letech 1971-1972 i uměleckým ředitelem, po administrativním zákazu této scény se ale nakonec vrátil do Národního divadla (1972-1974). Na jevišti stál naposledy ve hře Člověk odjinud (1973), filmová kamera jej naposledy zachytila ve filmu JAKUB (1977). Ladislav Boháč byl dvakrát ženatý. Zemřel v Praze 4. července 1978 ve věku 71 let. Jeho umělecké aktivity i veřejné angažmá po roce 1948 mu vynesly titul Zasloužilého umělce, od komunistické garnitury získal i další vysoká státní vyznamenání (Řád práce). Jeho vzpomínky vyšly pod názvem Tisíc a jeden život (1981). Jeho mladší nevlastní bratr Antonín Boháč (1926-1992) byl literárním historikem.