Blanka Bohdanová

Od dětství byla vedena k divadlu svou matkou, na jevišti se objevila již v pěti letech, prošla baletní průpravou, nicméně vystudovala obchodní akademii, až později v Brně vystudovala JAMU (1951). Její první štací bylo Východočeské divadlo v Pardubicích (1951-1957), poté byla členkou Městských divadel pražských (1957-1960) a Divadla E. F. Buriana (1960-1966), v roce 1966 pak nastoupila do stálého angažmá v Národním divadle. Hostovala také ve Viole, významná je i její činnost v rozhlase a dabingu, působila také jako pedagožka na pražské konzervatoři. Již v pardubickém divadle ztvárnila Nezvalovu Manon, kterou milovala od dětství, za své další zásadní životní role považuje Desdemonu, Kleopatru nebo kněžnu z Lucerny. První příležitosti před filmovou kamerou dostala Bohdanová až po svém příchodu do Prahy koncem 50. let. Jejím prvním filmem byl Občan Brych (1958), poté hrála v dramatech Romeo, Julie a tma (1959), Obžalovaný (1964), Dita Saxová (1967). Významnou roli dostala v televizním filmu Odcházeti s podzimem (1965), což byla adaptace povídky Fráni Šrámka, oceněná na televizním festivalu v Monte Carlu. Zajímavou úlohu dostala také v později trezorovém filmu Čest a sláva (1968). Hrála ale také ve společensky angažovaných filmech Velká samota (1959) nebo Pouta (1961). Filmové role Blanky Bohdanové 50. a 60. let mají společný prvek v psychologické složitosti a emoční rozervanosti, patřila k výrazným typům charakterních hereček 60. let. V roce 1969 absolvovala Bohdanová studijní pobyt ve Velké Británii, což byl jeden z důvodů výrazného omezení její filmařské činnosti v době normalizace, kdy se před kamerou objevila maximálně jednou za dva roky, navíc v nijak výrazných rolích, mimo jiné se mihla v seriálu Třicet případů majora Zemana. V průběhu doby se Bohdanová přehrála do rolí zralých až stárnoucích žen a v 80. letech přišly nové příležitosti, již ovšem zdaleka ne tak zásadní jako v letech šedesátých. Hrála v komediích Křtiny (1981), Když rozvod, tak rozvod (1982) nebo v seriálech My všichni školou povinní (1984) a Třetí patro (1985). Přestože tyto její role zatrpklých a psychicky mírně labilních žen na sebe nestrhávají sympatie diváka, ten věří jejímu civilnímu projevu a pro jednání jejích postav má pochopení. Výraznější roli hraběnky dostala ve filmu Poklad hraběte Chamaré (1984). Méně známá, neprávem však opomíjená je její role jedné ze čtyř sester v psychologické televizní hře Ryba ve čtyřech (1987). V 90. letech se pak Blanka Bohdanová připomněla divákům v několika televizních seriálech průměrných kvalit (Pomalé šípy, 1993; Život na zámku, 1995; Hotel Herbich, 1998). Blanka Bohdanová kromě divadla od dětství tíhne také k malířství, kterému se s úspěchem věnuje – již v 80. letech vystavovala nejen v Československu, ale i v zahraničí, byla též členkou Unie výtvarných umělců. V roce 1996 dostala Cenu Františka Filipovského za dabing ve filmu Řidič slečny Daisy, o rok později pak obdržela tutéž cenu za celoživotní mistrovství v dabingu. V roce 2001 získala cenu Thálie za roli Fonsie v představení Džin (divadlo Viola).