Stanislava Strobachová

Herečka převážně vedlejších rolí Stanislava Strobachová pocházela z Prahy, její původní touhou byla kariéra zpěvačky, nicméně začala studovat na gymnáziu, odtud ale v roce 1931 odešla na Státní konzervatoř. V tomto rozhodnutí jí do značné míry pomohla podpora strýce, slavného skladatele Josefa Bohuslava Foerstra. Dramatické oddělení na konzervatoři absolvovala v roce 1935, načež několik let strávila jako elévka v Národním divadle. V letech 1938-1939 působila na Lidové scéně, tento soubor byl ale po vyhlášení protektorátu zrušen a Strobachová se pak vrátila do Národního divadla, tentokrát již jako plnohodnotná členka hereckého souboru (1939-1945). Zaujala zde svými kreacemi v klasických domácích i zahraničních kusech (Othello, Noc běsů, Naši furianti), jejím posledním vystoupením na naší první scéně byla role komorné v Jiráskově Lucerně (sezóna 1944-1945). Po druhé světové válce našla Strobachová útočiště v divadle D 46, které se později změnilo v Armádní umělecké divadlo; tady nadále účinkovala v klasice, ale dostávala příležitosti i v moderním repertoáru (Červený a černý, Na dně, Milenci z kiosku, Láska, vzdor a smrt). Po deseti letech strávených na této scéně odešla i s manželem do Brna a až do svého odchodu do penze měla angažmá v tamním Státním divadle (1955-1980). Na divadelních prknech začínala Strobachová pochopitelně rolemi mladých milovnic, s přehledem ale zvládala i vedlejší úlohy temperamentních služek nebo svůdných výřečných dívek, v Brně se pak přeorientovala na citově plné zralé ženy, přičemž dokázala přijmout moderní herecký styl s důrazem na dramatické vyznění rolí. Na scéně Státního divadla v Brně vynikla v představeních Othello, Dům doni Bernardy, Dnes ještě nezapadá slunce nad Atlantidou nebo Trójanky. Spolupráci s filmem navázala Stanislava Strobachová již v době svých prvních pražských angažmá, k práci ve filmových ateliérech byla přizvána významnými tvůrci mladé generace, jako byl Otakar Vávra nebo František Čáp. V jejich dodnes ceněných uměleckých počinech ztvárnila menší role svůdných a temperamentních dívek (HUMORESKA, 1939; POHÁDKA MÁJE, 1940; TURBINA, 1941; PRELUDIUM, 1941). Netrvalo ale dlouho a hojně obsazovaná herečka na prknech Národního divadla (byť ve vedlejších rolích) se před filmovou kamerou dočkala i větších příležitostí; v postavách více či méně spojených s osudy hlavních hrdinů jsme ji mohli vidět v melodramaticky zaměřených filmech OKOUZLENÁ (1942) a ŽÍZNIVÉ MLÁDÍ (1943). Po roce 1945 se Strobachová postupně přehrála do úloh žen středního věku, přičemž od svůdnosti přešla k povahám vesměs negativních rysů (DIVÁ BÁRA, 1949; STŘÍBRNÝ VÍTR, 1954), vyloženě záporné rysy pak nesou její postavy ve filmech CHCEME ŽÍT (1949) nebo MALÝ BOBEŠ VE MĚSTĚ (1962), její filmový vývoj pak vyvrcholil ve slovenském filmu TRI DCÉRY (1967), kde bravurně zahrála roli abatyše. Od té doby byly ale film a televize ke Stanislavě Strobachové poměrně skoupé, dostala již jen několik málo příležitostí. Televizní kamera ale zaznamenala několik jejích výstupů na divadelním jevišti (GAZDINA ROBA, 1962; KAVKAZSKÝ KŘÍDOVÝ KRUH, 1963). Spolu s manželem se Stanislava Strobachová věnovala uměleckému přednesu, recitaci, realizovali řadu literárně dramatických představení, náplň jejich práce dotvářela také četba na vernisážích atd. V letech 1962-1971 vyučovala Strobachová na brněnské JAMU umělecký přednes, následně na konzervatoři přednášela hereckou výchovu (1974-1979). Manželem Stanislavy Strobachové byl divadelní herec Boleslav Roček (1921-1993). Měli spolu dceru, která se narodila v roce 1954.