Pierre Brasseur

Pierre Brasseur, vlastním jménem Pierre-Albert Espinasse, se narodil v Paříži a pocházel z herecké rodiny, jejíž tradice sahá až do poloviny 19. století. Jeho rodiče byli členy divadelní společnosti Sarah Bernhardt a rodinná profese logicky i Pierra vedla k hraní, přičemž přijal jméno své matky Germaine Brasseur jako umělecký pseudonym. Nedostal se sice na konzervatoř, ale herecké vzdělání získal u slavných herců té doby (Harry Baur, Fernand Ledoux), ve dvacátých letech pak zahájil svou kariéru ve filmu i divadle, jeho jevištní práce se odehrávala na několika scénách (Théâtre Daunou, Théâtre Antoine), ve svých začátcích se pokusil prosadit i jako autor divadelních her prezentovaných na jevišti Théâtre de l'Oeuvre, později ale od vlastního psaní upustil. Pierre Brasseur točil filmy bezmála padesát let a má na svém kontě 150 rolí, debut na stříbném plátně si odbyl jako devatenáctiletý prozatím bezejmennými úlohami hned ve třech filmech z roku 1924. Popularitu a oblibu u diváků získal ale až po nástupu zvukového filmu, kdy se stal vyhledávaným představitelem mladých milovníků v titulech různých žánrů; spolupracoval přitom s dnes již zapomenutými tvůrci, ale i s režiséry slavných jmen (Marcel Carné, Anatole Litvak, André Berthomieu). Střídal přitom hlavní role s vedlejšími a zvláště třicátá léta pro něj byla obdobím značného vytížení, kdy točil několikrát ročně, účinkoval ve francouzských verzích převážně německých filmů, z našeho pohledu pak může být zajímavá hlavní dvojrole v komedii VYSNĚNÝ MUŽ (Le mari reve, 1936), což byl film natočený podle české veselohry Život je pes se scénářem Hugo Haase. Z této doby stojí za zmínku Brasseurova účast v mezinárodně oceněném filmu NÁBŘEŽÍ MLH (Le quai des brumes, 1938), v němž se objevil po boku dalších velkých hvězd francouzské kinematografie. Několikrát hrál také v komerčně úspěšných filmech se slavným Fernandelem, při velmi početné filmografii není s podivem, že se před kamerou potkal i se svou tehdejší manželkou Odette Joyeux (1914-2000), taktéž slavnou herečkou. Hráli spolu například ve filmové adaptaci operety VĚČNÝ VALČÍK (Valse éternelle, 1936). V době druhé světové války s obecným omezením filmování ubylo i rolí u Brasseura, z této doby si pozornost zaslouží jeho kreace alkoholika Rolanda v dramatu LETNÍ SVĚTLO (Lumiére d'éte, 1943), hned po válce na sebe ale výrazně upozornil velkou rolí ve filmu DĚTI RÁJE (Les enfants du paradise, 1945), který byl nominován na Oscara. Následně obnovil své předválečné aktivity a znovu točil několik filmů ročně, většina z nich je ale u nás naprosto neznámá. Některé umělecky ambiciózní projekty se však nesetkaly s pochopením, jako například stylizované lyrické drama BRÁNY NOCI (Les portes de la nuit, 1947), naopak sázkou na jistotu byly filmy vycházející z klasických předloh jako byli MILENCI Z VERONY (Les amants de Vérone, 1949), později pak VĚŽ NESLESKÁ (La tour de Nesle, 1955). Koncem čtyřicátých let zazářil především na scéně divadla Théâtre Marigny, na jiné scéně Théâtre Sarah Bernhardt se pak realizoval i jako divadelní režisér (Kean). V padesátých letech vytvořil Pierre Brasseur portréty několika skutečných historických osobností ve výpravných titulech jako RASPUTIN (Raspoutine, 1954) nebo NAPOLEON (Napoléon, 1955). Z této doby pak za zmínku stojí Clairův film ŠEŘÍKOVÁ BRÁNA (La porte des lilas, 1957), který mu vynesl nominaci na cenu BAFTA za nejlepší herecký výkon. Z následujících let filmoví odborníci dodnes vyzdvihují jeho kreace ve filmech BURZIÁNI (Les grandes familles, 1959) nebo OČI BEZ TVÁŘE (Les yeux sans visage, 1960). V průběhu 50. a 60. let se také zúčastnil v té době oblíbených povídkových projektů, jako byly například SLAVNÉ LÁSKY (Les amours célebres, 1961). Před kamerou se setkal i se svým synem Claudem Brasseurem (kriminální komedie LUCKY JO z roku 1964), příležitostně začal pracovat i pro televizi. Stále zůstával aktivní i v divadle, jeho domovskou scénou v 60. letech bylo především Théâtre de Paris, zúčastnil se také úspěšných turné po celé Francii. V roce 1961 jako jeden z prvních obdržel prestižní divadelní cenu Prix du brigadier za svou roli v představení Drahý lhář od amerického dramatika Jerome Kiltyho. Několik filmů ze závěru Brasseurovy herecké kariéry je dobře známo i našim divákům, tím posledním byla historická komedie MANŽELÉ Z ROKU II. (Les mariés de l'an II, 1971). Spolu s dalšími francouzskými herci své generace pak v Itálii točil film NEJKRÁSNĚJŠÍ PŘÍBĚH MÉHO ŽIVOTA (La piu bella serata della mia vita, 1972). Film vznikal v alpském letovisku Brunico a krátce před jeho dokončením Pierre Brasseur náhle zemřel na infarkt. Pohřben je na slavném pařížském hřbitově La chaise. Pierre Brasseur byl dvakrát ženatý. První manželkou byla slavná filmová herečka Odette Joyeux (1914-2000), s níž žil v letech 1935-1945. Z tohoto manželství pochází syn, neméně slavný herec Claude Brasseur (*1936). V roce 1947 se pak jeho druhou manželkou stala pianistka Lina Magrini, s níž se rozvedl po čtrnácti letech (1961). Posledních pět let života byla jeho životní partnerkou významná francouzská šansoniérka Catherine Sauvage (1929-1998).