Jean-Pierre Melville

Jeden z nejvýznamnějších tvůrců francouzského filmu, Jean-Pierre Melville, se narodil v Paříži do židovské rodiny původem z Alsaska a jeho rodné jméno znělo Grumbach, pseudonym Melville přijal až za druhé světové války podle svého oblíbeného spisovatele. Melville vyrůstal v Paříži a za studií jej zcela pohltila láska k filmu. Jeho posedlost a neúnavnost, s jakou navštěvoval biografy, byly pro něj nejlepší školou filmařiny, kterou později hojně zužitkoval ve své vlastní práci. Od otce pak dostal šestnáctimilimetrovou filmovou kameru a začal točit první amatérské snímky. V roce 1937 nastoupil vojenskou službu, v níž setrval do začátku druhé světové války. Po obsazení Francie fašisty se zapojil do odboje, později uprchnul do Velké Británie a v rámci Francouzské osvobozenecké armády se pak vrátil do závěrečných bojů v Evropě. Hned po válce chtěl Melville začít točit profesionálně, odmítl se ale nechat zapsat do všezaštiťující filmové organizace Union, která byla i pod vlivem politiky a odborů (a na to Melville nikdy nechtěl přistoupit). Melville byl tak nucen založit vlastní produkční společnost (Melville productions), postavil i filmové studio (které v roce 1967 lehlo popelem). V roce 1946 spatřil světlo světa jeho první, tentokrát ještě krátký film, inspirovaný vzpomínkami na dětství a láskou k cirkusu. Tři roky poté vyprodukoval svůj první celovečerní film, LE SILENCE DE LA MER (1949); v tomto nepatetickém dramatu z období války aplikoval některé novátorské filmařské postupy, které se staly jeho devízou. Film debutujícího režiséra s tehdy neznámými herci si těžko hledal cestu k divákům, ale odborníci viděli v Melvillovi slibný potenciál do budoucna. Další film, LES ENFANTS TERRIBLES (1950) vznikl podle literární předlohy od Jeana Cocteau, který se i na vzniku snímku podílel tak zásadním způsobem, že Melville byl nakonec odsouzen víceméně jen k technické režii. Z další Melvillovy tvorby stojí za zmínku kriminální drama BOB LE FLAMBEUR (1956); v tomto případě se režisér spolehnul na osvědčeného autora literární předlohy, Augusta Le Breton. Film se sice nestal diváckým hitem, dostal se ale znovu do centra pozornosti četných filmových odborníků a nadšenců, mimo jiné právě nastupující generace nové vlny. Totéž se týkalo i Melvillových dalších filmů, zvláště následujícího válečného dramatu KNĚZ LÉON MORIN (Léon Morin, pretre, 1961), do nějž angažoval začínajícího J. P. Belmonda. Ten byl ostatně hvězdou i dalších filmů PRÁSKAČ (Le doulos, 1962) a NEJSTARŠÍ FERCHAUX (L'ainé des Ferchaux, 1963), které důstojně reprezentují tzv. francouzskou drsnou školu. Vznik filmu NEJSTARŠÍ FERCHAUX provázely četné realizační problémy, omezování financí, zkrácení počtu natáčecích dnů v amerických exteriérech, konflikty s producentem i neshody s herci. Podobné to bylo u následujícího Melvillova filmu, DRUHÝ DECH (Le deuxiéme souffle, 1966). Ten se měl točit již v roce 1964, byly podepsány smlouvy, ale z finančních důvodů nakonec z natáčení sešlo. Titul byl tak vyprodukován až o dva roky později, navíc s jiným hereckým obsazením, než bylo původně plánováno. Tímto snímkem nicméně Melville výrazně obohatil francouzský kriminální žánr. Podobně zdařilý kriminální titul vytvořil pak o rok později s Alainem Delonem (SAMURAJ; Le samourai, 1967). Se svým následujícím filmem, ARMÁDA STÍNŮ (L'armée des ombres, 1969) se Melville vrátil ke spolupráci s Lino Venturou a také k tématu druhé světové války. Film sice vznikl podle literární předlohy, ale Melville do scénáře vpravil vlastní zážitky z odbojářské etapy svého života. Film byl v nedávné době oceněn několika americkými sdruženími filmových kritiků. K oblíbenému kriminálnímu žánru pojatému originálním způsobem se pak Melville vrátil s filmem OSUDOVÝ KRUH (Le cercle rouge, 1970), opět s Alainem Delonem v hlavní roli (šlo také o jedno z posledních vystoupení Bourvila před jeho předčasnou smrtí). Tímto titulem také Melville poprvé skutečně výrazně zasáhl do návštěvnosti kin; OSUDOVÝ KRUH viděly v kinech více než čtyři milióny diváků. O dva roky později pak vznikl Melvillův poslední film, opět kriminální drama, dnes již řazené ke klasice – POLICAJT (Un flic, 1972). Jean-Pierre Melville po celou svou kariéru bojoval střídavě s diváky a s kritiky, dnes je ale obecně považován za otce francouzské nové vlny, inspiroval četné umělce o generaci mladší, k jeho odkazu se hlásí i Quentin Tarantino. Melville začal točit zcela inovačním způsobem již po válce, zatímco nová vlna přišla až zhruba o deset let později. Později se ale díky svým filmům, inspirovaným Amerikou, stal terčem kritiky právě z řad režisérů nové vlny. Na rozdíl od nich byl totiž zjevně pravicového politického zaměření a v rozporu s nimi nikdy neměl problém s čímkoli americkým. Zajímavé je, že když byl jednou novináři tázán na lidi, kterým vděčil za úspěch své práce, nejmenoval nikoho z herců, kteří dodávali jeho filmům hvězdný punc (což byli J. P. Belmondo, L. Ventura a A. Delon), uvedl spíše spolupracovníky z technických oborů. Jako režisér má Melville na svém kontě pouhých 13 filmů, patří mu ale nezastupitelné místo v dějinách francouzského filmu. Jean-Pierre Melville zemřel na infarkt 2. srpna 1973 ve věku 55 let v Paříži.