Katina Paxinou

Poprvé stála před kamerou ve dvaačtyřiceti letech, hrála pouze vedlejší role a natočila pouhých čtrnáct filmů. Přesto se řecká rodačka Katina Paxinou zapsala do dějin světové kinematografie. Točila v Hollywoodu, Francii, Itálii, Británii, samozřejmě i v rodném Řecku, získala Oscara a má i svou hvězdu na hollywoodském chodníku slávy. Narodila se jako Ekaterina Konstanpoulou v přístavním městě Piraeus v bezprostředním sousedství Athén. Původně studovala operní zpěv, ale nakonec se dala na dráhu herečky, obojí přes nesouhlas rodiny. Mezitím se již v roce 1917 poprvé provdala a se svým prvním manželem Ioannisem Paxinosem měla dvě děti (rozvedli se v roce 1923). Od roku 1929 působila Katina Paxinou v athénském Královském divadle, kde se během třicátých let vypracovala v přední hvězdu řeckého divadla. Mezi její velké úspěchy patřila O'Neillova hra Touha pod jilmy, kterou sama přeložila do řečtiny, zaujala také svými výkony ve Strindbergově dramatu Otec nebo v Čechovově Višňovém sadu, pochopitelně hrála také v antické klasice (Sofoklova Elektra). Na jevišti byl často jejím partnerem neméně významný řecký herec a později i divadelní režisér Alex Minotis (1898-1990), který se v roce 1940 stal i jejím druhým manželem. Začátek druhé světové války zastihl Katinu Paxinou v Londýně, kde právě pohostinsky vystupovala, do Řecka se za nastalé situace nemohla vrátit a vycestovala do Spojených států. Teprve tady rozšířila svůj umělecký profil o účinkování před kamerou, a to hned od počátku velmi zdařile. Postava energické Pilar v přepisu Hemingwayova románu KOMU ZVONÍ HRANA (For Whom the Bells Tolls, 1943) jí vynesla Oscara za nejlepší výkon ve vedlejší roli, byla také první neamerickou herečkou, která tuto trofej získala. Na Oscara byl nominován i její herecký partner Akim Tamiroff, který jej sice nezískal, oba ale zároveň obdrželi Zlatý glóbus. V hollywoodské produkci hrála ještě v několika filmech, připomeňme alespoň drama RUKOJMÍ (Hostages, 1943) zasazené do prostředí českého protifašistického odboje, z poválečného období stojí za zmínku adaptace O'Neillovy hry SMUTEK SLUŠÍ ELEKTŘE (Mourning Becomes Electra, 1947). Mezitím se vrátila do Evropy a jeden film natočila v Británii (BÍDÁK - Uncle Silas, 1947). Především se ale triumfálně vrátila do rodného Řecka a pokračovala v přerušené kariéře divadelní hvězdy. Své mimořádné herecké umění prezentovala ve světové moderně i domácí klasice (Dürrenmattova Návštěva staré dámy, Brechtova Matka Kuráž, Sofoklův Oidipus Rex). Dvakrát byla přizvána k natáčení s Orsonem Wellesem, ovšem zatímco ve filmu PAN ARKADIN - DŮVĚRNÁ ZPRÁVA (Mr. Arkadin, 1955) dostala poměrně velkou příležitost, její sekvence natočené pro adaptaci Kafkova PROCESU (Le proces, 1962) se do konečného sestřihu nedostaly. Mezitím se ale propracovala k další životní roli své kariéry a ve Viscontiho filmu ROCCO A JEHO BRATŘI (Rocco e i suoi fratelli, 1960) ztvárnila postavu matky titulního hrdiny a jeho sourozenců. Teprve o několik let později natáčela poprvé i v rodném Řecku (adaptace Parnisovy divadelní hry OSTROV AFRODITY - To nisi tis Afroditis, 1965). Mezitím se Katina Paxinou objevila i v televizi, pohostinsky vystoupila především v několika amerických seriálech. Z její další práce před kamerou v Evropě připomeňme titulní roli ve filmu TMA PŘEDE MNOU, TMA ZA MNOU (Tante Zita, 1968), její filmografii uzavírá francouzský film Marcela Camuse DIVOKÉ LÉTO (Un été sauvage, 1970), v němž ztvárnila stárnoucí extravagantní milionářku. Katina Paxinou zemřela následkem rakoviny v Athénách 22. února 1973 ve věku 72 let. I když má od roku 1960 svou hvězdu na hollywoodském chodníku slávy, především v rodné zemi ji mnozí dodnes považují za nejlepší řeckou herečku 20. století.