Maris Liepa

Maris Rudolfs Liepa se narodil 27. července 1936 v Rize, hlavním městě tehdy ještě samostatného Lotyšska. Na svět přišel jako druhý syn bývalého operního pěvce Eduarda Liepy a jeho ženy Lilly. V době Marisova dětství už jeho otec kvůli ztrátě hlasu na scéně nevystupoval, v místním Divadle opery a baletu však zastával náročnou funkci hlavního scénografa, takže jeho synové i nadále vyrůstali v uměleckém prostředí. Hlavně Marise už jako maličkého doslova fascinovalo spojení hudby a pohybu, v necelých čtyřech letech se stavěl na špičky a pokoušel se napodobit ladné krůčky tanečníků a balerín, takže jej rodiče, v obavě, aby si amatérským snažením nezničil nohy, raději přihlásili do dětské baletní školičky. Z ní pak přestoupil na choreografickou školu a v necelých třinácti letech už tančil na scéně. Kromě toho se jeho jasný hlásek výborně vyjímal i v divadelním sboru. Jako chlapec býval Maris často nemocný, což vedlo jeho maminku k přání, aby se stal lékařem. Otec byl ale jiného názoru a přihlásil syna do plaveckého oddílu, kde se měl, podle jeho mínění, Maris otužit a zesílit. Díky chlapcově píli a zápalu se to podařilo natolik, že se Maris nakonec stal několikanásobným Mistem Lotyšska v plavání na volný způsob. Roku 1950 byl student Maris vyslán se svými spolužáky do Moskvy, kde právě probíhala soutěžní přehlídka tanečních škol z celého Sovětského svazu a byl to právě on, díky němuž se škola z Rigy stala takřka jednoznačným vítězem. Svým výkonem zaujal baletního mistra a pedadoga Nikolaje Tarasova natolik, že jej na dálku bedlivě sledoval a později, roku 1953, pozval sednáctiletého Marise ke studiu do Moskvy. Pro Liepovy rodiče to byla poměrně značná finanční komplikace, ale protože nechtěli stát synovu štěstí v cestě, prodali svůj domek na mořské pláži a 2. září 1953 se Maris mohl stát žákem proslulé Baletní školy při Velkém divadle. "Budu tančit Prince Siegfrieda v Labutím jezeře!" zapsal si hned prvního dne do deníčku... Za celé dva roky studia nevynechal jedinou lekci, pracoval na sobě a doslova dřel do úmoru - ale přes nesporný talent a vynikající techniku se pro něho po absolutoriu místo v hlavním městě nenašlo. Zklamaný Maris se vrátil do rodné Rigy, ale za necelého půl roku byl zpátky v Moskvě. Vystupoval zde jako tanečník na Dnech lotyšské kultury, přičemž doslova okouzlil slavnou primabalerínu Maju Pliseckou. Ta jej pozvala k účasti na svém turné po Evropě, během něhož si Maris splnil i svůj sen o Princovi z Labutího jezera. Turné pro něho sice skončilo předčasně - zraněním kolena v Budapešti - ale když jej během následného léčení na Krymu navštívil přímo v sanatoriu moskevský šéfchoreograf Burmeister a nabídl mu angažmá v baletním souboru Velkého divadla, bylo vyhráno! Svoji debutní sezónu 1960/61 Maris zahájil velkolepým turné po Polsku a jeho popularita nabírala doslova raketový start. Tančil Vronského z Anny Kareniny, zamilovaného Romea, prince Hamleta, chána Gireje z Bachčisarajské fontány, gladiátora Crassuse ve Spartakovi, legendárního povstalce Stěnku Razina a mnoho dalších rolí. Na vrcholu kariéry byl Liepa považován za jednoho z nejlepších a nejvšestrannějších tanečníků světa, což mu přinášelo nejenom potlesk nadšeného publika, ale i celou řadu ocenění - ať už domácích, nebo zahraničních. Už roku 1964 byl jmenován zasloužilým a r. 1969 národním umělcem RSFSR, r. 1970 získal Leninovu cenu a r. 1976 převzal nejvyšší sovětský umělecký titul Národní umělec SSSR. Kromě usilovné práce na jevišti stíhal Maris Liepa ještě mnoho dalších uměleckých aktivit - nejenže hojně publikoval v odborném tisku a stal se autorem dvou vzpomínkových knih, ale prosadil se i jako pěvec (samostatná LP deska) a poměrně často zabrousil i do filmového světa. Celkem se objevil v cca 17 filmech, kde mimo baletních rolí ztvárnil i několik "civilních" postav. Jeho debutním filmovým snímkem byl r. 1969 baletní film Hamlet, v němž Liepa pochopitelně tančil hlavní roli, o něco později si pak zahrál roli podlého knížete Vseslava v historicko-legendárním snímku "Mohyla lva" (1971) a také otce hlavního hrdiny ve dvoudílném filmu o Bambim. Roku 1986 jej diváci mohli zaznamenat hned ve dvou filmech: jako cara Mikuláše I.v životopisném snímku "Lermontov" a také jako plukovníka Waltra v televizní adaptaci "Dobrodružství Sherlocka Holmese a doktora Watsona - XX století začíná". K jeho posledním filmům patří také drama "Doroga v ad" (Cesta do pekel - 1988), ve kterém se setkal s dalšítaneční hvězdou, Machmudem Embasajevem. Přitom však nešlo o film z baletního prostředí, ale o sondu do života ukrajinských narkomanů. Navíc M. Liepa působil také jako umělecký šéf baletního souboru v bulharské Sofii. Přes to všechno se Liepova pozice v souboru postupně zhoršovala, přičemž svou roli zde hrála jak určitá závist a řevnivost kolegů, tak i Marisova neústupnost, s níž se snažil prosazovat své myšlenky o celkovém pojetí baletu ve Velkém divadle. Vyústěním toho všeho byl dokonce dočasný zákaz Liepova působení ve Velkém divadle, kdy zhrzený Liepa kromě cestování po Evropě působil hlavně v Čeljabinsku. Příliš šťastný a spokojený nebyl ani jeho rodinný život - v manželství s M. Žigunovou se mu narodil syn Andris (1962 - budoucí tanečník, s nímž se jeho otec dokonce několikrát stihl potkat i na jevišti ) a dcera Ilze (1963 - herečka a zpěvačka), přesto však Liepa rodinu později opustil kvůli vášniivé, ale krátké avantýře s mladičkou baletkou Ninou. Po rozchodu pak M. Liepa našel útěchu ve svém druhém svazku s E. Schultzovou, kostymérkou Velkého divadla, s níž měl dceru Mariu (1979). Kvůli komplikovaným pracovním vztahům však roku 1982 ohlásil konec své baletní i choreografické kariéry a odešel do důchodu. Živil se jako učitel tance a více se věnoval se i filmu, ale bez milovaného divadla však dlouho nevydržel a 26. března 1989 jej stihl těžký infarkt, vyvolaný údajně zákazem vstupu do budovy divadla, ve kterém strávil 20 let života. Maris Liepa zemřel v sanitce během převozu do nemocnice a místo svého posledního odpočinku našel na Vagankovském hřitově v Moskvě. Díky jeho dětem dodnes funguje jimi založený charitativní Nadační fond Marise Liepy, jehož osobnost si diváci mohou připomenout i v několika dokumentech, jak ruského, tak i lotyšského původu.