Poslíček lásky

Námět této veselohry není ani ve filmu zrovna originální. Mladé děvče, vydávající se za hocha, nastoupí místo - poslíčka v podniku dámských toaletních modelů - zamiluje se do šéfa a po řadě rozmarných příhod dosáhne jeho srdce i ruku. Ale přece nás tato česká filmová veselohra něčím potěší, a to svou vyšší úrovní jak v provedení námětu, tak v režii i hře hlavních představitelů. Všichni byli vedeni jistým vkusem, není tu obvyklých obhroublostí, chování a řeč jednajících osob jsou šťastně oproštěny pražského periferního přízvuku, gest a posunků, které ve většině našich filmových veseloher jsou považovány za podstatu jejich "humoru". Hana Vítová je výborná, i když její chlapectví je rázu veseloherního a ve skutečnosti by sotva koho zmýlilo, je jako hoch roztomilá a šibalská s okamžiky dívčích rozpaků. Rolf Wanka, jako šéf podniku, uhlazený zdvořilý, usměvavý a ovládající se v citových projevech: jeho výslovnost, neříkáme znalost, češtiny je téměř bezvadná a pozornosti k přesnosti a jazykové čistotě by mohl být jednou vzorem nejednomu z českých herců. Vlasta Hrubá v úloze módní vyzvědačky dokazuje, ža by mohla v budoucnu víc v českém filmu znamenat. Znamenitou dvojici, zdařilou charakterizaci svých postav filatelistů vytvořili "boží herci" Jindřich Plachta jako hodinář a Václav Trégl jako sluha a pravá ruka svého šéfa. Režie Miroslava Cikána vytvořila jak v módním závodě, tak v ostatních scénách klidné, přirozené ovzduší, kde se v komičnosti jednotlivých výjevů a dějového pásma uplatňovala sama sebou, bez násilných režijních zásahů. O "Poslíčku lásky" se dá hovořit jako o povedené veselohře, která pobaví dějem i hrou a potěší svou lepší úrovní.